Pokud chceme lépe porozumět historii či třeba jen partnerovi, je dobré občas ten rozumný rozum nahradit srdcem. Vrátit se k naší schopnosti vnímat a cítit. A třeba hrad je pro to ideálním místem.
Byl jsem se po letech podívat na Zvíkově. Prohlídky jsou zde bez průvodce, což má své výhody. Můžete přijít kdykoliv (tedy kdykoliv v otevírací době) a nemusíte se děsit toho, že Vám poslední prohlídka utekla před dvěma minutami a další bude až za hodinu.
Můžete si hrad procházet vlastním tempem a co Vás zaujme více, tam se pozdržet. Lidé se po hradě tak nějak rozplynou a roztrousí, takže si toto působivé místo můžete vychutnávat vlastním tempem a vlastním způsobem.
Někdo to jen tak proběhne, jiní se zastavují u popisek a narazí tak třeba na železného kuthana k přímému vaření na ohništi... Je ale velký rozdíl, pokud se na minulost hradu díváte jako na cosi vzdáleného a cizího a přemýšlíte pouze rozumem, jak to v oněch časech asi na hradě vypadalo.
Mysl Vás přenese do nějaké představy, která o skutečnosti neřekne téměř nic. Je to jen představa, vyplývající zas a jen z jiných Vašich představ, které jste v průběhu svého života nasbírali. A kdybychom šli ještě víc do hloubky, sbírali jste zas a jen představy jiných lidí, kteří opět vycházeli ze svých představ, posbíraných z různých zdrojů.
Současné představy o historii se neustále mění a vyvíjí. Jako by se přelévaly z jednoho postoje k jinému, protože čemu se věřilo před pár lety najednou nabourá nová představa, která dává větší smysl. Čím více pak toho v nějaké oblasti víte, tím víc Vám vše do sebe lépe zapadá, ale paradoxně o to více objevujete míst, kde "něco nesedí". Kde to nezapadá do staré představy.
Pokud chceme lépe porozumět historii či třeba jen partnerovi, je dobré občas ten rozumný rozum nahradit srdcem. Vrátit se k naší schopnosti vnímat a cítit. A třeba hrad je pro to ideálním místem. Nenaslouchat pouze rozumu a jeho představě o dávné historii, ale uprostřed těch majestátních zdí zkusit navnímat, co to s Vámi dělá. Uvědomit si, že to místo v sobě cosi nese. Že tou minulostí nadále dýchá. Co se hlavě jeví jako dávná minulost, tu ve skutečnosti stále je. Je to přítomné. Jste toho součástí.
Čím otevřenější vnímání máte, tím hlouběji jste schopni ono spojení procítit. Nemusíte být rovnou senzibil, abyste vnímali genius loci. Můžete to sami vyzkoušet, jak na tom jste. Co to s Vámi dělá. Při troše "štěstí" se Vaším tělem rozproudí třeba jen pocity úcty či pokory. Pokud se dokážete přenést z pocitu oddělenosti od daného místa a vnitřně připustíte, že jste naopak jeho součástí, zažijete kdesi uvnitř něco velkolepého.
Chápu, že podobnému vnímání jsou mnozí na hony vzdáleni. Sám jsem to ještě nedávno neměl jinak. Ale tím spíš tomu dejte šanci to jenom zkusit. A nemusíte kvůli tomu jet na hrad s osmisetletou historií. Skvěle v tom poslouží i "obyčejný" les. Nebrat jej jako něco odděleného, kam jste zavítali na návštěvu. VNÍMAT, že právě teď jste jeho součástí. Nemyslet na to, ale vnímat to. Nekrmit mysl, ale SRDCE.
V tu chvíli zažíváte onen "populární" přítomný okamžik. Jste duchem přítomni. Jste ponořeni do místa, v němž se právě nacházíte. Jste tady a teď. Žijete. Jste součástí života. Nemyslíte na své starosti, ale vnímáte, že jste součástí lesa. Součástí daného místa. Součástí života. Vy jste ten život, schovaný za všemi těmi myšlenkami, které nás od něj mnohdy odvádějí.
Z této pozice je život najednou úplně jiný. Je až zázračný. Pokud jste něco takového ještě nezažili, jsou tato slova pro Vás jen obyčejnými frázemi. Každý jsme schopni vnímat jen na té úrovni, jaké prožitky máme odžity. Myšlenky a názory se nepočítají. Jsme tu kvůli PROŽITKŮM. A ty nevymyslíte. Musíte je prožít.
Někdo kvůli nim skáče bungee jumping, protože v běžném životě má své prožitky již otupeny. Vyplatí se je pěstovat prakticky neustále. Vyhnete se tak celkem běžnému stavu, kdy si někdo užívá jen při představě blížící se dovolené a vše ostatní je pro něj "myšlenkové peklo". V to se nakonec promění i ta dovolená, protože tělo nic jiného nezná. A přitom stačí v sobě pěstovat VNÍMÁNÍ...
