Co kdybyste se na covid podívali s odstupem?

Není to tak dávno, kdy panovala doslova hysterie kolem covidu. Média do lidí valila čísla z celého světa a strach by se dal krájet. Patřili jste k těm, kteří z televizní obrazovky (nebo z internetových zpráv) nespustili oči a doslova hltali, kolik úmrtí zase hlásí která země?

Spousty lidí sledují média a odevzdaně přebírají vše, co je jim předkládáno. Nasávají to jako houby a jsou pod tak silnou hypnózou, že už nevnímají, jak moc jim to škodí. Jak moc se to přenáší do jejich hlav, do jejich myšlenek, do jejich strachů, do jejich emocí a tím i do jejich fyzických těl. Že z tohoto guláše nemůže být tělo nadšené a překypovat zdravím, to je pro spoustu lidí stále zapovězené poznání.

Mluvit o hypnóze není vůbec nadnesené. Stačilo tyto věčné "sledovače událostí" naprogramovat, aby si vsugerovali podvědomý program, že zprávy je nutné sledovat, aby "člověk věděl, co se děje". Aby "byl v obraze". Stačilo je nakrmit strachem, že by jim něco uteklo, že by o něčem nevěděli. A jsou takovéto ovečky Vaše... 

A co Vy? Také jste "jejich", nebo jste tu pro sebe a své blízké?

Máte i dnes po té covidové masírce pocit, že sledovat zpravodajství opravdu dává smysl a děláte to pro svoje dobro? Neděje se Vám náhodou pravý opak? Už jste si toho všimli, nebo potřebujete ještě čas? Potřebujete ještě větší porci negativity, dokud se Vám pod její tíhou nepodlomí kolena? Nebo doba covidová stačila? 

Jestli potřebujete ještě nějaké krmivo, což takhle nějakou válku? Budete pak ukojeni? Přikrmíte ji svou pozorností? Přikrmíte ji svou energií? 

Všimněte si, jak sami sebe upozaďujete a do popředí svého zájmu dáváte to, co Vám někdo předkládá způsobem, který ve Vás vyvolává "návykový hlad po negativních emocích". Není důvod se nechat krmit negativitou a strachy. 

Proto zažíváme pocity - abychom jim naslouchali. Abychom následovali ty pozitivní. Nebo Vás snad zprávy v médiích hladí po duši? Naplňují Vás štěstím a libými pocity? Nevnímáte je jako zdrcující, šokující, rozčilující, pobuřující, diskutabilní? 

Vnímáte ještě, že něco vnímáte? Nebo už jste se odpojili sami od sebe?

Doufám, že spousta z těch, kteří v době covidové hltali zpravodajství dnes chápe, že tím ničemu nepomohli a sobě tím nijak neprospěli. Že by nebyli ochuzeni, když by si nevyslechli (xkrát denně), kolik nově nakažených hlásí která nemocnice. Stejně jako to tehdy bylo úplně jedno, je to jedno i dnes. 

Nebo je snad důležité, jaká byla čísla ten který den roku 2020? Opravdu je dobré to vědět? Cítíte se nyní obohaceni, že jste to tehdy sledovali? Nebo vnímáte tu hru, do jaké jste se nechali vtáhnout a tu směšnost, jak snadno jste vyměnili vlastní šťastný život za upřený pohled na "děsivé statistiky"?

Žijete dnes bohatší život díky tomu, že jste denně sledovali zprávy třeba v roce 2018? Máte pocit, že jste díky všem těm nasávaným informacím třeba v roce 2019 nyní šťastnějším a zralejším člověkem?

Budete na rok 2023 vzpomínat z pohledu svého vlastního života, nebo toho, co jste vysledovali ve zprávách? Máte za sebou odžitý rok, v němž jste se skvěle posunuli ve svém životě, nebo vyseděný důlek v gauči?

Pevně doufám, že jste třeba právě díky době covidové pochopili, že už se nenecháte krmit tím, co Vám kdo předhodí na talíř, ale tím, co si sami zvolíte podle své chuti. Mám radost, že takových lidí přibývá a je stále očividnější ta zoufalost médií, jak už nevědí, jak by lidi oblbovali. Jakou návnadu by jim ještě předhodili. 

Co s tím, když se do jejich pastiček chytá stále méně lidí? Jdou na to stále primitivnějšími triky, díky čemuž zůstávají jen ti skutečně nejzarputilejší diváci a čtenáři... Ostatní už zkrátka tak hluboko klesnout nehodlají a raději svá srdce krmí něčím krásným a prospěšným. A věnují svůj život a svou životní energii sami sobě a svým blízkým.