Policie rozkryla síť lidí, kteří zneužívali děti

Když si běžný smrtelník přečte v médiích informaci o různých pedofilech, úchylech a sexuálních loudilech, zpravidla se v něm začne "vařit krev", zvlášť pokud jde třeba o ještě citlivější případy, v nichž figurují v rolích obětí děti.

Jsme společensky vychováváni k tomu, takové "ohavné lidi" odsoudit a ztrestat. Někdo by je zavřel na doživotí, jiný by je rovnou popravil, jiný poslal na léčení, další by je veřejně linčoval nebo zmrskal. Možná kdyby se jim něco uřízlo, tak by je to přešlo, že?

Na štěstí přibývá těch, kteří se zabývají tématy osobního či duchovního rozvoje a jsou schopni docela jiného úhlu pohledu. Ten vychází z předpokladu, že se sem rodíme proto, abychom "něco pochopili". Pokud jste se s tímto úhlem pohledu dosud nepotkali, Vaše ego teď udělá vše proto, abyste nečetli dále. Abyste se k tomu Vašemu probuzení nepřiblížili, abyste si na záludnost svého ega neposvítili...

Zkuste ho proto překvapit a číst dál. Zkuste také odolat pokušení si o tom hned "něco myslet". Hodnotit každou větu, jestli nepíšu nesmysly. Zkuste toto volání nevyslyšet a jenom vnímat, o čem je tu řeč. Zkuste připustit, že by na tom mohlo "něco být"... Jen to připusťte... Nic víc, nic míň.

Pokud k sobě některé informace nepouštíme, jsme pak velmi snadno uvězněni v našich navyklých názorech a přesvědčeních. Jsou to naše mantinely, přes které nevidíme. Odmítáme vše, co je mimo naše mantinely. Odmítáme lidi i názory, kteří nevyhovují našim mantinelům. Zkuste je proto neodmítat, ale vnímat, byť mohou být na hony vzdálené Vašemu způsobu myšlení. Sám bych podobné "kecy" ještě před pár lety zavrhoval, zatímco dnes nevycházím z údivu nad dokonalostí onoho systému jménem ŽIVOT, jehož jsme součástí. 

Vraťme se tedy k tomu, co na první pohled vypadá jako odsouzeníhodný zločin. Ve skutečnosti je to geniální "vesmírná hra", která funguje podle svých pravidel/zákonitostí. Zkusme to tentokrát nevnímat jako příběh nějakých obětí, kterým ubližuje nějaký viník. Nevnímejme to jako boj dobra se zlem. Boj nevinných s těmi vinnými. Nevnímejme to vůbec jako boj a připusťme, že se nám všem děje jen to, co směřuje k NAŠEMU DOBRU.

Šokující představa? Pro koho je to ale šokující? Maximálně tak pro NAŠE EGO, které nás přesvědčilo o svých vlastních pravidlech, skrz ně život vnímáme. Co když je ale naše vnímání právě oním egem pokřiveno? Tak ochotně nasloucháme NAŠEMU EGU, že si nevšimneme, že MY EGO NEJSME. 

Už z toho slova "naše" je zjevné, že jsme "NĚCO JINÉHO". Nejsme ta hodnotící mysl. Jsme "něco", co ji využívá. Jsme "něco", co jí uvěřilo. Co se nechalo oblbnout tím, co nám neustále dnes a denně podsouvá. My jí tak láskyplně nasloucháme a nasloucháme, až jsme z toho doslova opilí. Realitu vnímáme skrze tuto opilost a nejsme schopni ji vidět bez tohoto vlivu. 

Připusťme proto, že jsme třeba bytost. Pokud by Vám lépe sedělo označení "bytí", poslužte si. Nebo raději slovo "vědomí"? "Nebo "duše"? Připusťme, prosím, že zkrátka jsme cosi nehmotného, co vklouzlo do hmotného těla, aby mohlo zakoušet radosti a strasti hmotného života. Cosi, co má k dispozici ruce, nohy, hmat, čich, chuť, zrak apod., včetně zmíněného ega. Když Vám řeknu, že ona NAŠE PRAVÁ PODSTATA je v podstatě ČISTÁ LÁSKA, jistě se tomu ego začne smát a nálepkovat to jako "ezo pitomosti", sluníčkaření apod. Zkusme to ale připustit a jít o další stupínek dále, kde nám to hned bude dávat zase lepší smysl...

Vzpomeňte si třeba na usměvavé miminko, které ještě nemá plně vyvinuté ego. Možná tu lásku z něj vyzařující navnímáte, i když jej zrovna nemáte v náručí. Možná tu čistotu cítíte. Ego tomuto samozřejmě nefandí, a proto naše vnímání lásky okamžitě odvede jinam, a tak se začneme spíše rozumově ptát, jak se miminko jmenuje, kolik mu je měsíců, kolik vážilo a měřilo po porodu, takže ego nás úspěšně dostane tam, kam potřebuje.

Jsme tedy energie lásky, která by ze všeho nejraději jen MILOVALA A BYLA MILOVÁNA. Jenomže energie ega tu je stovky let tak silně aktivní, že LIDSKÉ VNÍMÁNÍ je dokonale zastíněno na milion způsobů. Cokoliv si myslíme, prochází skrze tyto filtry, které má na svědomí naše ego.

Sice toužíme po lásce, protože láskou jsme, ale můžeme ji projevit jen na takové úrovni, jak nám to naše stíny dovolí. A každý má onu "stínohru" jinou. A jde skutečně o "stínohru". Život je hra s našimi stíny. Pokud hru pochopíme, pouštíme si do života více radosti, klidu, lásky, pochopení, vděčnosti, tedy zjednodušeně "světla". Nebo na to kašleme a krmíme v sobě naše stíny, posuzování, odsuzování, nenávist, zášť, strachy apod.

A život se nás dnes a denně ptá, jestli opravdu chceme odsuzovat, nemilovat, nesnášet a pomlouvat, nebo zda se opravdu nehodláme "hodit do lásky a klidu". A když ne ke všemu živému i neživému, tak alespoň ve vztahu k sobě, nebo alespoň ve vztahu k čemukoliv, jen aby ta láska mohla proudit alespoň někudy. Čím víc cestiček jí zavřeme, tím hůř pro naše vnímání života. Tím horší se nám život jeví. Tím těžší a nespravedlivý se nám zdá. Tím více na nás všechny ty stíny doléhají a táhnou nás dolů.

Život se nás doslova s každou myšlenkou neustále ptá, kam tu naši energii nasměrujeme teď. PRÁVĚ TEĎ! Zda směrem dolů do temných stínů, nebo vzhůru ke světlu. A světe div se, ať jsme každý na úplně jiné úrovni "zaslepenosti", zmoudření se nikdo nevyhneme. Všichni směřujeme vzhůru k onomu "probuzení" a všichni tam jednoho dne dospějeme. A když ne v tomto životě, tak klidně v příštím... Život má času dost. Ostatně proto se život jeví tak nespravedlivě, protože nechápeme, že náš současný život není o nějaké náhodě nebo osudu, ale jasný důsledek našeho dosavadního bloudění směrem k oné radosti a lásce...

A když už si opravdu nejsme schopni VZPOMENOUT, kým opravdu jsme (láskou, duší, vědomím, bytím, esencí...), tak je třeba PŘIOSTŘIT. V tu chvíli nám do života vstoupí něco, co působí jako RÁNA. Více či méně to prostě zabolí. Zabolí to z pohledu ega a jeho vnímání světa. Ve skutečnosti je to důrazné varování, že jsme úplně mimo naši plánovanou cestu do životní harmonie a rovnováhy. Že hrajeme stínohru a nevidíme to. 

Někdy si tu ránu způsobíme sami, jindy nám do života vstoupí někdo, kdo na sebe doslova vezme roli "buditele". Z pohledu ega je to nepřítel, viník, zrádce, vrah, zloděj, podvodník, pitomec apod. Z pohledu hry našich duší je to přítel, který to pro nás udělá. Je to ohromný projev lásky. Dotyčný si totiž v hmotném světě tímto krokem uškodí, ovšem pro nás je to nedocenitelná služba.

Nebo si snad nevzpomenete na nějaké příkoří nebo těžkou chvíli ve svém životě, která se tehdy jevila jako těžce bolestivá? Nepřišlo třeba po letech prozření? Nepřišlo uvědomění, jaké štěstí, že to tenkrát vlastně dopadlo právě tímto způsobem? Často jsme až díky odstupu nebo nadhledu schopni vidět život v jiných souvislostech, než ovládáni ego-emocemi. 

Každý máme spousta možností se "probudit", ale někdo jich už tolik promarnil, že je potřeba trochu té "léčby šokem" a připravit mu něco "drsnějšího". A kdo ten život nepochopí ani tentokrát a pořád krmí svůj ODPOR k čemukoliv či komukoliv, přijde další možnost k probuzení a k pochopení.

A co tedy máme pochopit? Že nemáme s životem bojovat a klást mu odpor. Že s ním můžeme žít v harmonii. Že nemáme druhé posuzovat, ale starat se sami o sebe, abychom byli lepším člověkem. Ne z pohledu ega, které pořád o něco usiluje a s něčím bojuje, ale z pohledu lásky, která miluje a šíří pochopení a pohodu.

Odsuzováním žádnou pohodu nešíříme. Jen tím v sobě přikrmíme odsuzování. To se pak bude dále a dále ozývat a připomínat, abychom je zase po čase přikrmili. Co v sobě krmíme, to se v nás ozývá a to se nám promítá v našem vnímáním světa. To jsou ony stíny, které tak snadno překryjí to pěkné. Važme si více NAŠÍ POZORNOSTI a dávejme ji tomu pěknému. Jen tak bude to pěkné přibývat nejen v našem životě, ale i v životech druhých lidí. Hledejme v sobě i v druhých to pěkné a život Vás povede úplně jinými cestičkami. Každý máme v tomto ohledu na čem pracovat.