Proč je lepší si neprosazovat svůj názor?

Lidé často velmi silně lpí na svém názoru. Jsou kvůli němu schopni šílených věcí. NÁZOR je přitom něco, co nás ohromně omezuje. Máme jich totiž tisíce. A čím více názorů máme, tím se považujeme za chytřejší. Myslíme si, že máme větší přehled. Opak je však pravdou. 

Díky našim názorům, postojům a přesvědčením nevidíme druhé takové, jací skutečně jsou. Nevidíme svět takový, jaký skutečně je. Naše názory jsou doslova naše oči. Čím více se s nimi ztotožňujeme, tím více souvislostí nám uniká. Náš vnitřní postoj rozhoduje o tom, kam se zadíváme, čemu uvěříme, čemu neuvěříme, co ignorujeme, co řešíme, co se nám jeví jako chytré, hloupé, malé, velké, krásné, ošklivé, odsouzeníhodné atd.

Máme možnost vidět svět ve všech jeho barvách. My si však zvolíme jednu, tu prohlásíme za "naši" a všechny ostatní barvy vnímáme jako problém. Uniká nám pestrost života. Žijeme naši jednobarevnou omezenost. 

Dovede si představit třeba červenou barvu, že by měla potřebu jiným barvám vysvětlovat, že nejsou dost červené? U oranžové by možná našli společnou řeč, ale taková modrá, ta by v jejich očích byla hodně nepochopena... 

Až se zase budete cítit pod psa, že někdo modrého názoru se vysmál tomu Vašemu červenému, neberte mu to. Je to jeho právo. Je to jeho jednobarevný pohled na svět. Nechť si tak kouká. Pro Vás je to skvělá zkušenost, že máte možnost poznat člověka s modrým názorem. 

Klidně mu vyprávějte o té Vaší krásné červené, ale nebuďte špatní z toho, že se nehodlá přebarvovat. Nechtějte to po nikom a zrovna tak neměňte svou vlastní barvu jenom proto, aby Vás jiné barvy neodsuzovaly. Klidně se přebarvěte, ale na základě vlastního poznání a úsudku, nikoliv pod tlakem ostatních barev. Copak jste si nevšimli, že i Vaše vlastní vnímání druhých lidí se vyvíjí? Není třeba na něčem lpět, nic odsuzovat ani nikoho přesvědčovat. Tak, co říkáte? Zkusíte to?

PS: Učím se vnímat svět pestrobarevně. Váš názor na tento článek mne zajímá, protože mi může umožnit vidět nový barevný odstín, o němž nemusím mít ani tušení, že existuje. Zároveň se mne ale nemůže dotknout a nemůže mi ani zalichotit. Věřte, že tento postoj neskutečně osvobozuje. Lze si jej vypracovat postupnou všímavostí k vlastním myšlenkám. Nenechat se jimi omezovat a učit se druhé respektovat takové, jací jsou.