Může mi prosím někdo vysvětlit, v čem spočívá kouzlo těch několika relativně málo českých filmů, které jsou diváci ochotni sledovat znovu a znovu jednou dvakrát ročně desítky let?
Může mi prosím někdo vysvětlit, v čem spočívá kouzlo těch několika relativně málo českých filmů, které jsou diváci ochotni sledovat znovu a znovu jednou dvakrát ročně desítky let a mít u nich rozjařenou tvář a těšit se na svá oblíbená místa a objevovat v nich stále nové a nové detaily?
V čem spočívá recept těchto výjimečných děl? Jsou to nějaké souhry okolností, kdy do sebe vše doslova zázračně zapadne, nebo je v tom cosi hlubšího?
Whau...
Chtěl jsem tu pět ódy na velké české filmové klenoty a podnítit Vás k úvaze nad touto "záhadou", ale pak stačilo zvolit slovo "hlubšího" a jako bych jim nahlédl za oponu. Zajímavé... Léta nad tím dumám a vzhlížím k těmto filmům s obdivem a nechápu, jak to jejich tvůrci dokázali.
Měl jsem v úmyslu si zde postesknout, jak v dnešní rostoucí dostupnosti a záplavě filmové tvorby postrádám kvalitní komedie a s jakou vděčností se vždy a rád vrátím ke "klasice", která zkrátka ani podvacáté nezklame. Ba co víc, opět překvapí něčím novým, co jsem jako mladší divák nedokázal správně uchopit.
A jen začnu psát, odpověď mi přichází jako na stříbrném plátně (tedy "podnose") a boří to celý koncept zamýšleného příspěvku. Nabyl jsem totiž právě teď přesvědčení, že to kouzlo oněch námi tak milovaných filmů spočívá právě v jejich hloubce.
Je v nich cosi hlubšího, co nám v určitém slova smyslu nastavuje zrcadlo. Vidíme v těch filmech sami sebe. Nebo je to snad jen část naší osobnosti a filmy zaplňují jakousi "mezeru"?
Snad právě proto k nám mnohé zahraniční filmy nedokáží promluvit tak silně, jako ve svých domovinách, kde nastavují své zrcadlo tamním divákům. Některé filmy mají globální přesah, jiné nemají doslova šanci překročit hranice svého regionu.
Proč někoho vzrušuje pohled na neohroženého akčního hrdinu, zatímco jiného taková podívaná nechává chladným? Proč někomu ukápne slzička nad romantickým příběhem, jemuž se druhý vysmívá?
Nejsou ty filmy ve skutečnosti nastavená zrcadla a hluboké vhledy do našich podvědomí, která prahnou po té či oné "energii", vhodné k našim vlastním životům? Právě proto s námi některé filmy souzní a jiné nikoliv?
Není to zkrátka "náš svět". Nenaplňují nás... Nezaplňují v nás místo, které volá po naplnění... Nemají nám co předat. Když Vás nebude vzrušovat fotbal, proč byste si měli jít sednout na stadion a sledovat fotbalový zápas? Nic Vám to nedá, zatímco soused je schopný se samým vzrušením pohybovat na hranici infarktu.
Možná bychom se více než nad samotnými filmy mohli zamýšlet na sebou samým, proč s námi některá témata rezonují a jiným nevěnujeme sebemenší pozornost. Vždyť co já vím o tom, co vnímáte zrovna Vy za mými slovy "staré dobré české filmy"...? Jak vlastně můžeme slovy vyjádřit pocity, když si v nich každý čtenář promítne zas a jen své vlastní pocity?
Třeba zrovna Vy jste byli odkojeni na "starých dobrých" žraločích čelistech nebo dokonce filmových masakrech dřevorubeckými či jinými nástroji. Osobně nemám potřebu zažívat nějaké horory nebo dramata, a tak si takové filmy jednoduše nepustím. Neudělal bych to sám sobě. Jiný to naopak zažívat chce a nějaká dvacetkrát omílaná komedie mu přijde trapná.
To je na tom našem světě fantastické, že si každý sám může zvolit, čemu věnuje svou pozornost. Je to naše volba. Jen se pak nesmíte divit, jestli vnímáte život jako komedii, nebo drama.