Filmová tvorba nenápadně inspiruje další šílence se zbraní

Stále více lidí si uvědomuje, že už není možné se nadále pokrytecky tvářit, že filmový průmysl a realita "všedního dne" jsou dva naprosto oddělené světy. Už neplatí, že ve filmu je možné ukázat kdejakou zvrácenost a hrůzu, protože je to zkrátka "jen film". Filmoví scenáristé se stávají inspirací skutečným šílencům a naopak. Rozumný divák už tomu nehodlá přihlížet.

Nad událostí na Filozofické fakultě UK můžeme donekonečna plakat a řečnit, jak je to tragické, zapalovat svíčky, vyhlašovat státní smutek a každý rok si ji se slzami v očích připomínat a znovu ji tak OŽIVOVAT. Nebo ji můžeme brát jako zdroj poučení a uvědomit si, že to nebyl akt jednoho mimořádně pomateného člověka, že je to jeden z mnoha výsledků naší ZASLEPENÉ SPOLEČNOSTI.

Čím více lidí se konečně probudí a otevře oči, tím větší ZMĚNA může nastat.

Je více než pravděpodobné, že už nyní nějaký horlivý spisovatel nebo scenárista sepisuje tento námět do "úžasně napínavého filmu". S propagací si nemusí dělat starosti, média se toho v tomto případě ochotně ujmou. Jednou to bude velký trhák a divácký hit, ale samozřejmě až POZDĚJI. Dnes by to bylo NECITLIVÉ. Je třeba počkat, až divák ZNECITLIVÍ. Do té doby je k mání spousta jiných "zajímavých příběhů", kde už je divák v pokročilejším stádiu ZNECITLIVĚNÍ.

Stále nápadněji se stírá rozdíl mezi příběhy, které píší šílenci v reálném životě a scenáristé ve světě své fantazie. Přestává být zřejmé, kdo koho vlastně inspiruje. Existují stovky filmů, které vypadaly jako originální filmové fantazírování a jež se pak "překvapivě" odehrály také v reálném světě. A existují tisíce filmů, NEUSTÁLE OŽIVUJÍCÍ skutečné tragické události. 

Přestože v běžném životě byste nechtěli být očitými svědky či přímými účastníky těchto událostí, na film se RÁDI A DOBROVOLNĚ podíváte. Není zvláštní, že přímý přeživší účastník takové události by na ni zpravidla nejraději zapomněl? Proč myslet na něco tak hrůzného, že? Větší smysl dává myslet na něco krásného, ne?

Jenže ostatní křičí "NEZAPOMENEME!" a staví pomníky, pokládají věnce, oplakávají zemřelé, slaví výročí, drží smutek, točí filmy a dělají rekonstrukce.

Kdo onu událost nezažil na vlastní kůži, tomu je zprostředkována přes masová média. Mohou si ji tak PROCÍTIT miliony dalších lidí, které by jinak ani NENAPADLO PŘEMÝŠLET o tom, čeho všeho jsou lidské zrůdy schopny. 

Jak se objeví nějaký extrémista, vymykající se zdravému rozumu, hned ho všem vystavíme na piedestal... Jen ať ostatní vidí... Tak často si některé záležitosti připomínáme, abychom na ně nezapomněli, až jsme si nevšimli, že jsou tu mnohem důležitější záležitosti, které NEPOZOROVANĚ naopak upadají v zapomnění... Ze stejného důvodu - NEPŘIPOMÍNÁME SI JE!

Co kdybychom konečně přepnuli naši pozornost od těch hrůz, tragédií, šílenců, strachů a stresů k čemukoliv, co je naplněno opačnými emocemi?

Nebo na lásku, harmonii, přátelství, čistou planetu, vděčnost a podobná témata můžeme vesele zapomenout? Těm není třeba věnovat filmy, stavět pomníky či prezentovat je v médiích? Co kdybychom si začali více všímat, kam DOBROVOLNĚ směřujeme naši pozornost a jaké to v nás vyvolává emoce a naopak - od jakých emocí je záměrně naše POZORNOST odváděna?