Proč dochází k případům napadení učitele žákem?

V poslední době se objevilo hned několik případů, kdy žák nebo žákyně napadl svého učitele nebo učitelku. Děje se to v mnoha zemích a stává se to také u nás. 

Většina takových příspěvků pak referuje o "hrůznosti" takové situace. Čtenáři se dovídají o tom, jak skvělá to byla učitelka nebo učitel a jak bezproblémově daný žák působil. Jindy se tento "akt" dal v podstatě očekávat, neboť konkrétní student svou zlobu neskrýval a bylo jen otázkou času, kdy mu "přetečou nervy".

Média nám předkládají vzor, jakým způsobem máme těmto záležitostem věnovat pozornost, co si o nich máme myslet a hlavně, jaké máme uvnitř prožívat emoce. Stále více lidí na štěstí začíná chápat, že není vůbec nutné si tyto emoce vztahovat do svého života. 

Že je daleko prospěšnější nechat vyplouvat na povrch pozitivní emoce, než v sobě krmit naše stinné či temné stránky plné strachů, zloby, nenávisti, nepochopení, odsuzování apod. A pokud média nabízejí toto "krmivo", je na naší svobodné volbě, nakolik se tím necháváme ovlivňovat. Stále více lidí si uvědomuje, jak každá taková zpráva pracuje s jejich tělem, jak se jim při ní například stahuje břicho, zkracuje dech apod.

Jestli má někdo v hlavě tak zatemněno, že napadne druhého člověka, nepomůžeme mu tím, že se nad ním budeme pohoršovat. Měli bychom mu pomoci rozsvítit a rozzářit svůj život, zaměřovat se na jeho pozitivní stránky a těm pomoci vyplout na povrch. To negativní se v nich pak rozpustí.

Vrtat se v extrémech přináší jen další extrémy. Ukazujeme tím dalším žákům a studentům, že tato možnost, tedy napadnout učitele, tu zkrátka je. Dříve něco nepředstavitelného. Nyní už je to představitelné. Proč? Protože tuto možnost neustále přikrmujeme veřejnou pozorností. Jako bychom tím životu říkali: "Jasný, chceme tyhle extrémy, zajímají nás!" 

Proč se raději nezaměřujeme na kultivaci toho pěkného, co my lidé umíme? Proč se nehovoří spíše o tom, jak konkrétně můžeme pracovat sami na sobě, jak se můžeme naučit zvládat své emoce, abychom je nemuseli ventilovat třeba pomocí násilí? 

Co vyřešíme tím, že se budeme pohoršovat nad tím, k čemu došlo? Nejde o následek nějaké příčiny? Co kdybychom se více zabývali příčinami? Co kdybychom místo kritiky hledali řešení, abychom žili ve světě, kde žáka ani nenapadne, aby někoho napadal? Odkud ví, že násilí je jednou z možností, jak řešit neshody mezi lidmi? Kdo ho tím nakrmil?

Jednou je útočník docela milé dítě, které to "najednou" nějak "popadlo", jindy je prezentováno jako evidentní lotr, u něhož se to dalo čekat.

Co když je celý problém o tom, že naše děti v podstatě vmanipulujeme do něčeho, v čem je jim úzko? 

Co když je to celé o tom, že jsme společností nuceni si nasazovat masky, které nám jsou těsné, ale které jsou zkrátka nutné, pokud nechceme být neustále posuzováni, odsuzováni a odmítáni?

Co když někdo tu masku nosí celkem nenápadně a nějak to s ní zkrátka vydrží, zatímco v jiném to zkrátka jednoho dne bouchne jak saze? 

U dětí ten výbuch může být i třeba v této formě, o níž je řeč. Už ale nemusí být vidět, že ty saze pravidelně vybuchují třeba v jeho rodičích nebo v kamarádech. Pořád si na něco hrajeme a divíme se, že se někdo zkrátka nechce v takové hře vůbec zabydlovat. 

Každý z nás má to svoje vnitřní bolavé místečko, do něhož nám ostatní neustále šťouchají. A dokud to nepochopíme, budou nás dál a dál dráždit na onom bolavém místě. Máme možnost tuto běžnou lidskou záležitost pochopit a naši společnost uzdravovat. Nebo na to můžeme dál kašlat a nadávat, kde se to v lidech bere... Co kdybychom věnovali více pozornosti tomu, jak s láskou řešit tyto vnitřní bolístky? Nebude pak docházet k extrémním situacím.