Staletí pod hradními okny

S pomocí desítek sborníků, kronik, knih i výpovědí pamětníků se autorovi podařilo sepsat neobyčejnou historii i současnost obce Vysoký Chlumec. Zajímavost místa je umocněna přítomností dominantní stavby celého Sedlčanska - zdejšího hradu, ale také pivovaru či nově budovaného Muzea vesnických staveb středního Povltaví. Publikace obsahuje kromě nezbytných historických údajů také docela "obyčejné" příběhy vysokochlumeckých obyvatel. Je doplněna velkým počtem fotografií i několika perokresbami.

Staletí pod hradními okny
Vyšlo v květnu 2002
Náklad: 1000 výtisků
Rozsah: 160 stran
Fotografie: Ladislav Hadraba a archivy
Ilustrace: Stanislav Kofroň
Vydalo nakladatelství a vydavatelství Maroli Praha
ISBN 80-86453-08-1

Staletí pod hradními okny - ukázky z knihy
Četnická stanice
V časech, kdy ještě nebýval obecní rozhlas, chodíval po vsi místní strážník. Nosil nažehlenou uniformu a přes rameno měl zavěšený buben. Po každém jednání vysokochlumeckých radních pánů obcházel celou vesnici s úřední vyhláškou, kterou na vybraných místech hlasitě četl naslouchajícím sousedům. V roce 1895 měl tuto úlohu na starosti Martin Pečený, za což ročně dostával 180 zlatých, "aby mohl službu jak se patří dle instrukce vykonávati".

Tři roky nato byl strážník napomínán, aby své povinnosti zastával s důstojnou vážností. Toto varování si však nevzal příliš k srdci a v červenci 1899 byl z obce vypovězen společně se svou hospodyní Františkou Čermákovou, neboť s ním žila bez řádného manželského svazku, což působilo pohoršení. Kronikář si v této souvislosti nedovedl odpustit poznámku, že "pitkám a životu mladých úředníků, kteří zde zanechali nemanželské dítky - zástupcové obce mlčeli".

Oficiální četnická stanice tu byla zřízena roku 1898. Původně měla fungovat jen po dobu trvání přestavby pivovaru, ale nakonec existovala dlouhých padesát let. Nejdříve se usídlila v čp. 73, později v obecním domku čp. 72 a nakonec v čp. 5 u Slabů. Zpočátku byl velitelem tříčlenné posádky Václav Vaňata. Mezi zdejší obecní strážníky patřil Ferdinand Knap, Jan Kolář (měl syna, kterého během studií v Praze zabila taška spadnuvší ze střechy), František Stíbal, Josef Hlinovský, Jan Švec, Jaroslav Zajíček, Josef Freiesleben, Václav Lantora, Jan Šolc, strážmistr Šimek, Bohumil Čedík a Karel Šťovíček. Posledním obecním policistou byl od dubna 1992 do srpna 1994 Zdeněk Kalina. Nejvíce zpráv máme o životě Václava Lantory a Jana Švece.

Václav Lantora
Václav Lantora (narozen 1875) byl vrchním četnickým strážmistrem od listopadu 1919. Měl sedm dětí, přičemž prvorozenému bylo o 15 let více než nejmladšímu. Jedno z jeho dětí - syn Josef - napsalo ve školním roce 1926/27 pěkný příspěvek do časopisu Ohníčky mládí (Josef byl tehdy žákem první třídy obecné školy):

"Když mi bylo pět let, neměl jsem ještě rozum. Našel jsem u pošty sirky a běžel jsem domů. Tatínek byl na obchůzce. Nevěděl jsem, co mám se sirkami dělati. Dal jsem je do kapsy a šel jsem na zahradu. Udělal jsem si tam ohníček. Kouř byl pěkně viděti.

Šla druhá třída ze školy. Pochlubil jsem se žákům, jaký mám ohníček. V tom přiběhl pan Bláha a pan strážník. Pan Bláha mi vzal sirky a metlou mě natřel. Běžel jsem s pláčem domů. Doma se mě ptali, co je mi? Já jsem zalhával. Večer vrátil se tatínek. Dostal jsem veliký strach. Pan Bláha to tatínkovi pověděl. Ráno jsem šel tatínka odprositi. Tatínek neříkal nic. Za chvíli mne zavolal, svlékl mi kalhoty a povídal sestře Anči, bratřím Vendovi a Karlovi, co zasloužím. Oni volali: ´Bít, bít!´ Tatínek vzal pásek a vyplatil mě důkladně. Maminka šla ven, aby neslyšela můj křik. Potom přišla a dávala mi obklady. Dostal jsem na pamětnou a taky mě přešla chuť pálit ohníček na zahradě, ale do Ohníčků ten ohníček může přijít."

Pěkné klukoviny se brzy nato dopustil sám Josefův otec. V prosinci 1927 se dostal do nemilého disciplinárního řízení. Pravda, nad jeho důvodem v dnešní době zavrtíme nechápavě hlavou. Zemskému četnickému velitelství pro Čechy přišel dopis od Antonína Kolmana z Prahy, v němž sděluje, že jeho "manželka Josefa Kolmanová přistihla vrchního strážmistra Václava Lantoru, velitele četnické stanice ve Vysokém Chlumci, když, nemaje k tomu dovolení, trhal hrušky, patřící jejím rodičům. Vytkla mu toto nesprávné jednání a on ji dosti hrubě odbyl."

Při vyšetřování tohoto "závažného přestupku" zjistil výkonný nadporučík Karel Viták, okresní četnický velitel v Sedlčanech, že Kolmanovo udání se zakládá na pravdě. A výsledek? "Poněvadž vrchní strážmistr Lantora tímto činem hrubě poškodil dobré jméno četnictva, nařídilo zemské četnické velitelství pro Čechy, aby disciplinární komise rozhodla, zda by bylo na místě, aby v zájmu dobrého jména četnictva byl ze sboru propuštěn."

S ohledem na Lantorovu "čistou" minulost a vzornou péči o početnou rodinu se komise usnesla, že maximálně bude převeden na jinou stanici.

Jan Švec
Jan Švec byl ustanoven obecním strážníkem a ponocným v roce 1917. Dostával za to ročně 432 Kč a dalších 40 Kč na šat a obuv. Služné pro ponocného bylo stanoveno jedna koruna z každého čp., vyjímaje velkostatek, jenž si tuto službu platil zvlášť.

Jan Švec (1875-1959) bydlel v domě, kde je dnes hospoda U Urbanů (máme zprávu, že roku 1918 vyhořel). Podle pamětníků velice rád pil, což ostatně byla "slabost" většiny zdejších četníků, kteří vždy sedli na kolo, hodili flintu přes rameno a jezdili po okolních vesnicích, kde samozřejmě nezapomínali zajít do hospody.

Jednou v zimě šel četník Švec ze stanice dolů k pivovaru. Cestou viděl děti s těžkými železnými sáňkami, jak se právě chystají sjíždět kopec. Když děti viděly napitého strážníka, hned vytušily, že by s ním mohla být legrace.

"Strejdo, nejdete k pivovaru?" ptaly se ho. "To se ví, že jdu, děcka," pokyvoval pan Švec. "Tak mi vás svezeme a budete tam co by dup," pokračovaly. "Prima," zajásal četník a už se hrnul ke kormidlu. Žádné z dětí nemělo odvahu si k opilému strážníkovi přisednout, a tak jen postrčily saně a sledovaly, jak jim četník s hurónským řevem mizí před očima. "Jak se to brzdí? Vždyť mě to neposlouchá," hulákal nešťastně a v okamžiku letěl přes taras, úřední lejstra létala vzduchem a děti se mohly potrhat smíchy.

V roce 1940 Jan Švec odešel do výslužby a po něm nastoupil dosavadní polní hlídač Josef Hlinovský. Když už jsme se dostali k práci polního hlídače, uveďme si nám známá jména lidí, kteří tuto činnost vykonávali v letech 1900-1937: František Rozvoral, František Roškot, Antonín Podlaha, Václav Tikovský, Josef Dvořák, Josef Hlinovský.

Roku 1909 se měsíční odměna polního hlídače zvýšila z 30 Kč na 36 Kč; v roce 1918 už činil plat 60 Kč plus 25 % z pokut za polní pych; o rok později dokonce 70 Kč měsíčně a 50 % z polního pychu. V chudém období na začátku první světové války měl polní hlídač odměnu dokonce 80 Kč měsíčně.

Smutný osud Josefa Davida

Z obecní kroniky i jiných zápisků se podařilo vysledovat chmurný konec života starce Josefa Davida. Narodil se v březnu 1848 a po velmi složité životní pouti mu osud nedopřál ani poklidné stáří. Od čtyřiapadesáti let byl vzhledem k vážnému onemocnění ruky neschopen práce, později skončil v prčické nemocnici s poraněnýma nohama, jež mu záhy ochrnuly.

Vzhledem k výše popsané situaci s chudobincem skončil Josef David v ovčíně, kde ho živila paní Prokopová (dostávala za to denně 6 korun plus 30 korun každý měsíc). Jan Dohnal a strážník Jan Švec chudáka převlékali a prali mu prádlo. Obec ho sice chtěla umístit do okresního chudobince v Benešově, jenže ten upřednostňoval příslušníky svého kraje. Poslední roky života musel Josef David vytrpět v nelidských podmínkách - v ovčíně. Ochrnutí mu znemožňovalo chůzi, sotva kdy se vůbec posadil. Zemřel v září 1928.

Ještě před tím o něm půvabně napsala do časopisu Ohníčky mládí jedna žákyně místní školy: "Na Vysokém Chlumci žije člověk - mrzák. Je chromý na obě nohy. Leží již léta, je celý proleželý. Spotřebuje mnoho prádla. Slečna Dvořáková koupila látku na jednu košili a dívky při domácí nauce ji šily. Také paní Křížová darovala látku a jednu košili. Při ručních pracích jsme obě košile ušily. Vykonaly jsme dobrý skutek. Máme si pomáhati navzájem. Tak se učíme ve škole."