Příběh naší vesnice

Kronika malé vísky Rovina u Sedlčan. Ústředním tématem knížky jsou vzpomínky posledních žijících pamětníků na událost z konce 2. světové války, při níž došlo na kraji vsi k ozbrojenému střetu místních občanů s německými vojáky. Autor s pomocí pamětníků, kronik a dalších materiálů zachytil historii i současnost jednotlivých domů, rodin či spolků.

Příběh naší vesnice
Vyšlo v říjnu 1998
Náklad: 500 výtisků
Rozsah: 80 stran
Fotografie: rodinné archivy a Ladislav Hadraba
Ilustrace: Filip Toužimský
Grafická úprava: Miroslav Kymla

Zajímavosti ohledně vzniku této knihy najdete v příspěvku "Prvotina věnovaná rodné vísce".

 

Pro zájemce o historii 2. světové války citujeme část knihy, jež se věnuje zmíněnému střetu.

Květen roku 1945

V sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze a současně po celé české a moravskoslezské zemi povstání proti německé ozbrojené moci. Došlo k tuhým bojům, zvláště v pražských ulicích a náměstích. Hlavní město bylo bombardováno a ostřelováno německými zbraněmi, vznikly četné požáry. Praha volala spojenecká vojska na pomoc.

V době nejvyššího nebezpečí dospěly do Prahy oddíly Rudé armády – dne 9. května 1945. Praha byla zachráněna. Stalo se tak již po kapitulaci Německa, když padlo hlavní město německé říše. Rudá armáda potom obsadila české země a celou obnovenou Československou republiku. Silný oddíl Rudé armády přijel v neděli 13. května i do zdejší obce a okolí.
(Pamětní kniha obce Počepice 1933–1954)

Revoluční květnové dny roku 1945 se navždy zapíší do rovinské historie. Střet s německými vojáky si vyžádal jeden lidský život a některé osoby byly těžce raněny. Za oběť nerozvážné horlivosti z revoluční euforie padl náš občan František Chmátal. V místech, kde bylo jeho srdce zasaženo smrtelnou střelou, připomínal jeho památku dřevěný kříž. Teprve od konce padesátých let zde stojí kamenný pomníček. Obci jej tehdy věnoval kamenolom Vápenice a pamětní desku se slovy: „František Chmátal z naší obce Rovina byl zastřelen v revolučních dnech v květnu 1945“ nechal zhotovit místní národní výbor.

Nahlédněte nyní, jak vzpomínají zdejší pamětníci na onu událost po více jak padesáti letech.

František Vlásek
Narozen 21. září 1919. Jeho výpověď nejlépe popisuje květnové události roku 1945 v Rovině. V době události mu bylo 25 let.

>>V naší obci začal odboj tak jako v Praze, toho 5. května. Začalo to tím, že naši lidi kontrolovali ty, jak se jim říkalo „národní hosty“. To byli ty Němci, kteří utíkali před frontou z východu, ze Slezska a prostě z těch německejch území, který už dneska nejsou německý, ale polský a naše.

Měli zbraně i náboje poschovávaný ve vozech, i zalitý v hrnci se sádlem. To byly prakticky jediný zbraně, který tady naši lidi získali. Mimo Františka Pečeného, bývalého finančníka na hranicích, ten měl ve stohu schovanou vojenskou karabinu. Toho pátého května už se tu a tam tady v okolí porážely přes silnice stromy, aby se znemožňoval Němcům útěk. Hlídkovalo se ve dne i v noci, ponejvíce ve dvou.

V neděli 6. května se ztratil německej důstojník, který, aniž by snad na štábu řekl, kam jede, tak se chtěl co nejdříve dostat k Američanům, jenomže nedojel daleko. V Petrovicích ho někdo zastřelil z kostelní věže. Hledali ho německý vojáci, kteří byli po dvou rozjetý na několik stran západním směrem. Jedna ta dvojice šla pěšky k naší vesnici – k Rovini.

Na silnici ke Sloupu měl právě hlídku hospodský Spilka, a protože nespal celou noc, tak se mu chtělo spát a zůstal ležet na plentách, co jsou zábrany na sníh. Když uslyšel kroky, tak se zvedl, tím na sebe upozornil a jeden voják z té dvojice na něj promluvil česky. Tak věděl, že je to Sudeťák, a tak předjíždějícího Plachého, který jel sem k Rovini, jenom upozornil kýváním hlavy, aby tady ve vsi nic neříkal. Ale on tomu nerozuměl, byl to mladej kluk, bylo mu teprve dvacet let, a tak přijel do Rovině a říkal: „K Rovini jdou dva vojáci a jsou ozbrojeni.“ Chlapi byli v hospodě, protože se poslouchalo rádio, co se děje v Praze nebo tady v tom nejbližším okolí. Sedlčany byly plný SS–manů, bylo jich tam asi na půl třetího tisíce, byla to část Schernerovy armády. Tím jak to takhle řekl v té hospodě, tak vyšlo několik part naproti.

První parta, to byli než dva, Matěja a Chmátal, co přišel k zastřelení. Matěja u sebe žádnou zbraň neměl, ale Chmátal měl nabitou pistoli a říkal: „Ty jseš mladej, nedávno jsi přišel z vojny…,“ tak mu tu pistoli přenechal a sám říkal: „Já mám na řemenu pod kabátem bodlo.“ Jenže na neštěstí pro něj mu kousek, tak pět šest centimetrů toho bodla koukalo pod kabátem.

Potkali se za vsí. Vojáci měli Spilku mezi sebou a jeden ten voják uviděl u Chmátala to bodlo. To se ví, zkušený frontový voják na nic nečekal, strhl kvér z ramene a Chmátal stačil říci tak „Kam…,“ jineho neřekl a už dostal tu ránu. Střelil ho od boku přímo do srdce a první nábojnici měl dunku. To je kulka, která má rozpláclou špičku a trhá tím, jak vyletí z těla. Po té první ráně padl Chmátal na krajnici silnice a druhou ránu už ten voják namířil na Matěju, jenže vystřelili současně. Matěja vyndal tu pistoli a skočil proti tomu vojákovi. Strhl mu hlaveň a voják ho střelil tady nahoře do nohy. Matěja vystřelil současně a trefil vojáka do břicha. Pudem sebezáchovy hned padl na druhou stranu na mez a dělal mrtvého. Takže ten voják po něm více nestřílel. Bylo to v zatáčce, přímo tady u toho prvního stavení, kde byl ubytovaný bratranec toho Chmátala, finančník Pečenej, a celé toto, co se odehrálo, viděl z okna.

Za Matějou a Chmátalem šlo dalších pět lidí, po kterých ten postřelený voják vystřelil, když se objevili v zatáčce, ale nikoho netrefil. Ti všichni skákali jeden za druhým do konce toho úvozu, do tý cesty, jak vedla k Podvesáku. Spilka hned potom, jak ten voják vystřelil na Chmátala, okamžitě toho druhého stisknul a bacil s ním o zem. Měl sám taky nabitou pistoli v kalhotech, jenomže tím, jak klečel, tak si ty kalhoty našponoval a pistoli nemohl okamžitě vytáhnout. To už ale ten druhý voják vystřílel těch pět nábojů a uviděl, že jeho kamarád leží na zemi a Spilka na něm. Tak bodnul Spilku tím bajonetem do zad a ten, když už byl takhle raněn, chtěl přeskočit na druhou stranu, schovat se za taras. Jenže ten voják stačil vrazit tady z pásu dalších pět nábojů do zásobníku u kvéru a po Spilkovi jeden vystřelil. A byla to zase dunka. Trefil ho do ruky, o tu přišel, tu měl roztříštěnou a museli mu ji po loket v nemocnici vzít.

Chmátal mrtvý, ten voják raněný, Matěja postřelený a Spilka těžce raněn. Ti vojáci už do vsi ne-šli a šli přes pole k lesu ke Chlumci. Ten Pečený viděl, kam ty vojáci jdou a skočil do stohu pro karabinu a nadbíhal jim. Vojáci šli po poli, takže na ně dobře viděl. Ten zdravý voják šel chvíli přikrčenej, chvíli šel normálně anebo i skákal za ty skalky a částečně se kryl. Ten druhý už ne a Pečenej ho střelil do hlavy. To už ale ten zdravej na nic nečekal a vracel se přes pole zpátky směrem ke Sloupu, k Libíni a do Sedlčan.

Během noci obsadily jejich jednotky celou vesnici a ráno 7. května vtrhly do vsi a vyvedly nás celkem asi sedmdesát pět. Stáli jsme na návsi u tý starý hasičský zbrojnice ve dvou řadách – starší i mladší, otočený čelem ke zdi. Nejmladší tam byl Mošnička, co je ženatý ve Skuhrově, tomu bylo tehdy patnáct let. A z těch sedmdesáti pěti si vybral ten jeden důstojník nás deset za toho zastřeleného vojáka. Tam na Vrškách, kde byl zastřelen, že nás postříleji, a ještě si vybral další čtyři, ty že nás zahrabou. Museli si vzít motyčky a ryčky. V těch deseti byl, shodou okolností, bratranec mé manželky Jaroslav Křížek, který byl v rajchu celé čtyři roky a uměl německy. Tak ten, když nás tam dovedli nebo spíš dohnali – s kopancema a fackovali nás, tloukli pažbama po zádech a přes nohy, tak jim bez přestání tvrdil, že toho vojáka zastřelili partyzáni, že jsou v lese. Byli jsme od té skalky, kde ten voják ležel, tak osmdesát sto metrů. Ten důstojník nás tam nenechal zastřelit a vzali nás zpátky do vesnice. Ty čtyři, co nás měli zahrabat, tak naložili toho mrtvého vojáka, starosta Novák musel dát trakař a deky a odvezli ho k jejich autu. To už tu byly jen tři nebo čtyři obrněný auta, protože ještě předtím, než jel ten důstojník s námi nahoru, dal rozkaz a část těch německejch vojáků odjížděla zpátky do Sedlčan.

Než nás vybrali těch deset, tak ten důstojník nařídil starostovi, aby se už nic nedílo. Jestliže se tu ještě něco stane, tak že mají ještě tolik času, že můžou Roviň srovnat se zemí, jako se stalo s Lidicema. To nebylo potřeba, protože lidi byli už zastrašený, pochopitelně, takže jestli někdo nějakou tu zbraň ještě měl, tak ji pořádně schoval pro případ, kdyby se zase třeba ještě někdo z těch německých vojáků vrátil a dělali tady šťáru.

Když nás přivezli zpátky z těch Vršek, tak toho mrtvého vojáka naložili na auto, ve kterém jel ten důstojník, a že všichni půjdeme pěšky do Sedlčan před tím jeho vozem. A nařídil starostovi, že musí jít taky s námi. Ten byl tedy jedenáctý. Dva vozy jely před námi a důstojník na posledním jel za námi. Pokud bysme se snažili o útěk na stranu nebo se nějak schovat, že nás zastřeleji. Když jsme minuli poslední chalupu, tak ti vojáci přidali a my jsme už nemohli jít, ale museli jsme utíkat. Všichni byli obuti v botech, jenom já jsem byl v bácách. A to bych jim těžko stačil, tak jsem poposkočil a ty bácy jsem shodil z nohou. Šahal jsem po nich, že si je vemu, ale chytil jsem než jeden a už mi odřeli kůži na ruce. Musel jsem ho tam nechat, ale ten druhý jsem donesl do Sedlčan i ze Sedlčan. Počítal jsem, že to budu mít jako jedinou zbraň, protože to byly dřevěný pantofle a dát tím někomu opravdu do hlavy, tak by byl asi víckrát nevstal. To jsem měl takovou myšlenku, že někoho vemu s sebou, když nás nezastřelili na těch Vrškách, tak že nás zastřeleji v Sedlčanech.

Do Sedlčan jsme běželi, těch sedm a půl kilometru, celkem dvacet minut. Mezitím se dvakrát zastavilo. V Libíni na hrázi rybníka už starosta Novák nemohl a říkal: „Kluci zpomalte nebo zastavte, já nemůžu, já už nemůžu dejchat.“ My všichni jsme byli mladí, jemu bylo padesát jedna. Tak jsme zpomalovali a ten důstojník to zpozoroval, auto zastavil a nechal ho postavit z venkovní strany na lavičku, aby se držel. A hned jsme zase museli běžet, už mezi nás pálili a kulky hvízdaly kolem hlav.

Tam jak se říká U Panenky Marie, před Sedlčanama, je zatáčka, teďko se tam kolem ní nejezdí, protože je předělaná silnice výš, ale ta kaplička tam pořád stojí. Tak tam nechal znovu zastavit, protože Pešička měl angínu, toho vytáhli z postele, už taky nemohl. Tak ho ten důstojník nechal postavit z druhé strany toho auta. Takže nás běželo už jen devět. Doběhli jsme k těm stromům na náměstí, tam nás nechal zastavit a postavit do řady. Ty dva, co stáli na autě taky, takže nás stálo zase jedenáct.

Když nás tam seřadili, tak ten jeden, byl to kluk německej, uměl taky česky, byl to Skopčák, fašoun, a ptal se mě česky, jestli umim německy. Kroutil jsem hlavou, že ne. A proč, za šest let že jsem se mohl naučit německy. Tak že mě za to pověsí na strom. Už se mi třásla ruka s tím bácem,

že ho třísknu. To víš, že by mu byla určitě stačila jen ta jedna rána. Byl to kluk takové drobnější postavy a měl už pochroumanou ruku, zřejmě to byl invalida. Neudělal jsem to a bylo to dobře. Kdybych to udělal, tak by nás tam nechali postřílet všecky.

V té řadě jsem stál na konci a slyšel jsem, jak starosta, který stál na druhý straně jako první, říkal: „Kluci, já se neudržim a já po tom některom fašounovi skočim a vytrhnu mu to a budu střílet jak pes.“ Taky se udržel.

Pak přišel ten důstojník k nám znovu, vzal starostu a vzali ho na německej úřad. Do naha ho tam vyslíkli, prohledali, jestli u sebe nemá žádnou zbraň. Tu neměl. Když se oblíkl, tak ho pěšky poslali domů. A aby tady dbal na to, aby se už dál nic nedělo, aby průjezd vojáků proběhl klidně, aby to naši lidi neznemožňovali. Jestli padne rána, znova mu to tam připomněli, že ještě stačeji Roviň srovnat se zemí. Nás pak odvedli do okresní basy. To bylo dopoledne. Na náměstí jsme stáli pod těma stromama necelý dvě hodiny, než se to všecko vyřídilo.

Když nás přivedli do okresní basy, tak tam byl takovej německej žalářník, to byl chlap, černý tričko, svalnatej. V prvním patře věznice jsme museli všechno odložit, co jsme měli u sebe v kapsách. Hodinky z ruky a nůž, pokud někdo měl u sebe, kapesníky, všechno jsme museli odevzdat, zbyly nám jen prázdný kapsy. Po dvou nebo po třech nás zavřeli do cel.

Odpoledne tam byl po chodbách takovej šumerajt a čtyři z nás deseti vyslýchali. Byl to Pešička, syn toho zastřeleného Chmátala František, Plachej a já. Já jsem byl poslední. Asi v půl čtvrtý odpoledne zarachotil klíč, žalářník otevřel a my jsme nikdo nevstali. My jsme měli vstát, tak on zařval „Auf!“. Já jsem určitý slova německy uměl, když jsem chodil dva roky na němčinu k panu řídícímu ve škole a pak za těch šest let jsem určitý slova taky pochytil. Já bych se s nima docela dobře německy dorozuměl. Dneska už ne, už jsem všechno pustil z hlavy.

Tak k nám skočil takovej hromotluk, jednou rukou mě tajhle popadl, vyzdvihl mě asi půl metru nad podlahu, zatřepal se mnou. Já jsem měl na sobě červený svetr a on, že jsem bolševik, že jsem komunista. Vyhodil mě na chodbu. Kdybych si byl včas nedal ruce před hlavu, tak jsem si musel o tu zeď hlavu rozbít, anebo se alespoň omráčit. Tím jsem si tu hlavu jaksi zachránil. Zavřel za sebou a zamkl.

V cele byl se mnou bratranec Chmátala a Pšenička, ten už byl tehdy ženatej a měl dvě děti. Když zamkl, tak mě zase znovu vzadu popadl, rejpl do mě a já jsem po těch schodech sotva stačil kmitat nohama, abych se byl nezvrátil a neletěl po hlavě dolů. On za mnou šel taky rychle, seběhl dolů a otevřel dveře u kanceláře. Tam nás vyslýchali.

Byla tam taková nepříjemná zrzavá ženská, mimo těch tří důstojníků, ta to tlumočila. A co jsem dělal ten den předtím. Jí říkám, byla neděle, jsem katolík, byl jsem na hřbitově. Mám tam pochovaný dědu a babičku, tak jsem byl v Počepicích. Ona mi říká: „Vy lžete!“ Já říkám: „Nelžu, je to pravda!“ Taky to byla pravda. Ona říká: „Co jste dělal odpoledne?“ Já říkám: „Spal.“ „Vy zase lžete a vy to povíte, než vás zastřelej.“ Já říkám: „Nemůžu nic jiného říct, když jsem to dělal. Spal jsem.“ „Proč jste spal? “ „Vždyť byla neděle, klid, den odpočinku. Proč bych si nemohl lehnout?“

Všechno to zapsala na psacím stroji a ten jeden důstojník na toho žalářníka kejvnul hlavou, ten mě zase popadl, vyhodil mě až do půl těch schodů a křičí: „Marš!“ Vrazil mě zpátky do cely a zase zamknul. Pochopitelně kluci hned na mě chtěli všechno vědět, a tak jsem jim to řekl. Dál už nikoho nevyslýchali.

Když se pak začalo stmívat, jíst ani pít nám nedali, tak začal po celé budově velkej šumerajt. My jsme samozřejmě nevěděli, co se děje. Myšlenky měl každej různý. Říkali jsme, to bude náš konec. A oni pálili na dvoře té věznice spousty různých dokumentů.

Když se začalo rozednívat, nikdo z nás celou noc nezamhouřil oko, tak jsme slyšeli, že někdo chodí po chodbě. To se ví, my jsme šli ke dveřím a poslouchali jsme, co se vlastně bude dít. Najednou někdo zaťukal na naše dveře. A on to Pešička. Sklíčko, jak bylo ve dveřích, bylo nějaké poškozené, a tak jsme slyšeli jak říká: „Franto, jseš tam?“ Já jsem chodil s jeho sestrou, měli jsme prakticky před svatbou, a říkám, že jsem, co je. „Kluci, to už bude konec. Já jsem v cele zavřenej s nějakým advokátem z Dobříše.“ On nám ho jmenoval. „Ten tvrdí, že je určitě už konec.“ A my jsme se hned ptali, co to bylo celou noc za šrum a on už to věděl a říkal: „Pálili dokumenty, fašouni.“ Tak jsme byli veselejší. Do těch devíti hodin se pak nic nedílo.

V devět zase zarachotil ve dveřích klíč. Otevřel ten žalářník. Už neříkal „Auf!“, nic. Jen na nás zakejval a ty dveře nechal otevřený. My jsme vyšli na chodbu a tam už stáli naši kamarádi. Naše věci byly položený na chodbě na stole. Pak nám ukázali, abysme si každý vzal svoje. Když nás tam takhle všechny seřadili, tak Pešička s Plachým tam nebyli. Ty si tam ještě nechali a nás svedli dolů. Tam stáli dva němečtí četníci, uměli trochu česky a říkali: „My vás dovedeme za město, protože ty vojáci by vám mohli ublížit, ty jsou strašně rozzuření.“ Sotva nám to dořekli, otevřely se dveře a v nich se objevil Vyterna, co měl v Sedlčanech sodovkárnu, a říkal: „Kluci, vy jste pašáci, vy jste takoví malí, vy jste se nebáli postavit těm lotrům fašistickejm. A že vám nedali nic jíst?“ Nesl bochník chleba a velkej řeznickej nůž. „Ukrojte si chleba, ať se posilníte na cestu domů.“ Jak se to dozvěděl, že nás pouštěji, to nevim. „Už se těch fašounů nebojte, už vám nemůžou nic udělat.“ Ale ti němečtí četníci tomu nevěřili a říkali, že to mají nařízeno od velitele a že nás museji vyprovodit alespoň půl kilometru za město. Dovedli nás až do pískovny a pořád tvrdili, abysme říkali, že německý četníci byli dobrý.

Ty dva raněné odvezl Žemlička hned v neděli odpoledne do prčický nemocnice. Toho mrtvého Chmátala odvezli k nim domů, ten bydlel v pastoušce. Spilka o tu ruku přišel. Pohřeb Chmátala byl asi za čtyři dny. Tolik lidu snad od té doby v Počepicích nebylo. To byl skutečně velikej pohřeb. Ten kněz, který ho pohřbíval, tehdy v tom pěkném proslovu mimo jiného řekl, že český národ má budoucnost otevřenou před sebou. Minulost že patřila Románům, přítomnost Germánům a budoucnost Slovanům… Rozbrečel tehdy celý hřbitov.<<

Bohumil Zdeněk
Narozen roku 1924, v době události mu bylo 21 let.

>> Já jsem byl v „rajchu“ a jak to ke konci začalo praskat, tak jsem utekl a schoval se v Přibýšce u příbuzných. Když už bylo jasný, že bude konec, tak jsem se takhle po obědě sebral a šel jsem domu. Před Libíní mě na kole dohonil Antonín Dvořák, dělal v Nechvalicích tajemníka. To kolo mu tam ale bouchlo, slezl z něj a povídá: „Podívej, co se mi s tim stalo. Pomůžeš mi s tim?“ Já říkám: „To víš, že jo, Tondo.“

Když jsme byli na hrázi, tak říkám, vezmeme to k pumpě, sedneme si a tam to opravíme. Teď vyšel z hospody U Kubištů Spilka s dvěma německýma vojákama. Normálně se bavili, šli, my jsme opravovali to kolo a dohonili jsme je, Tonda mě pak vzal na rám, tady u Rovině, jak se to stalo. Spilka pořád šel s těma vojákama, mám za to, že v dobrém, nic mezi nima nebylo. Tady z Rovině vyšlo pár chlapů. Chmátal, Matěja, Plachej, Sosnovec – ten byl vystěhovanej tady u Kubíků, Padevěd – ten byl na Inzlovině, Standa Dvořáků… Když se měli míjet, tak jsem viděl, jak Chmátal odhrnul kabát a vyndal bajonet. Jak to udělal, ten Němec vzal za hlaveň toho kvéru, sesunul ji dopředu, přimáčkl loktem a vystřelil. Chmátalovi se otevřely záda, jak to vylítlo, ona to byla dunka. Spilka skočil na toho druhého vojáka a povalil ho. Tak se to tam muchlovalo, jenže žádnej z těch roviňskejch chlapů nešel pomoct. Ty vzali do zaječích a pryč. Co já jsem mohl dělat, když jsem k tomu s tim Tondou přišel takhle zezadu. Tak jsem prostě utíkal taky.

Ten druhej voják, ten střílel pořád. Já měl rozsekanej šos u kabátu, i jsem cítil, jak se mi to nadzvedlo a měl jsem štěstí, že mě to nevzalo. Teď vidim, jak padl Matěja. Byla tam škarpa plná vody, protože tehdy byly hrozný deště. Tak jsem skočil do tý škarpy, koukala mi jenom hlava a vidim, jak Matěja padnul podruhý. Dostal jednu do kyčle a druhou myslím, že do stehna, ale nemohu to tvrdit. Pak ty vojáci ustupovali nahoru směrem ke Chlumci a pořád stříleli. Vtom slyšim, jak na mě volá Spilka. Byl tak třicet metrů na Budkovom poli, a volá: „Mílo, Mílo, pojď sem, podívej, co mi ty kurvy udělaly.“ Takhle to řekl a držel si v záloktí ruku. Kus měl uraženej a ty šlachy mu z toho koukaly. Zase dunka.

Pak jsem vzal Chmátala do náručí, protože všichni utekli a já byl pět šest metrů od toho, a odnesl jsem ho domů. On byl slabej, takže jsem ho zmohl. Za chvilku bylo zase slyšet střílet na Vrškách. To zas dostal Dohnal, ten měl dceru toho zastřeleného Chmátala. Aniž by o něčem věděl, tak sem šel z Chlumce a dostal dvě do nohou. Teď byli tři lidi poraněný a žádnej s nimi nechtěl jet do nemocnice. Tak jsem jel s Němcovýma koňma a Standa Dvořáků jel se mnou. Sloužil tu nějaký Bohouš Jankovský z Ředic a s tím jsme se ještě vraceli pro Spilku. On byl v bezvědomí a nevěděl, když jsem u něj byl, že má ještě druhou střelu v játrech.

Druhý den ráno vstávám a vidím u váhy dvě obrněný auta a z nich vyskakují Němci. Důstojník jim dával povely, rozesílal mužstvo po vsi a rozestavěli po návsi tři kulomety. Měl jsem štěstí, že jsem se s našima ženskejma schoval a nenašli nás. Schoval jsem se do sklepa. Tehdy nebyl vchod do sklepa z venku, ale byl v podlaze poklop a tam jsme byli. Slyšeli jsme nad námi kroky, jak chodili a prohlíželi cimry. Nikoho neviděli, akorát si vzali ze stolu pár pečených buchet.

Chlapy vytahali na náves, sebrali pár těch mladších a jeli na Vrška. Tam byl zastřelený ten druhý voják. Kdo ho zastřelil, já nemůžu tvrdit, povídá se, že Pečený. Prý to tehdy zachránil nějaký pan Bambas. Ten to svedl na partyzány, že to byli oni.

No, bylo horko tehdy. Ovšem zavinili si to chlapi sami. Tady pár dní předtím přejížděli někam na druhou stranu Vlasovci. Jak jsem slyšel, tak nějaký den předtím je snad tady kluci roviňský prohlídli. Jestli jim vzali nějakou zbraň, to už nevim. Ty Roviňský to brali tak jednoduše, ovšem zapomínali, tohle byli frontoví vojáci, kteří to měli v malíku a ty se jen tak nezalekli.<<

Jaroslav Plachý
Pan Jaroslav Plachý se narodil v zimě roku 1925 v rodině krejčího. V době události mu bylo 19 let.

>>Jel jsem na kole od Sloupu do Rovině. Po cestě jsem dohonil hostinského Spilku, který šel s dvěma Němci. Dohonil jsem je tady někde na Trhovce, dojel jsem do vsi a na návsi stáli nějaký chlapi. Tak jsem jim to říkal a hlouček mužskejch tam vyšel proti nim. Šli jsme pohromadě. Viděli jsme je, že jsou s tim Spilkou, tak se některej přeskupil dopředu, druhej dozadu.

Tam, jak je dneska ten pomníček, tam jsme se s nimi sešli. Těm Němcům se to nezdálo a tak vystřelili. Chmátal to dostal do prsou a zádama mu ta kule vyšla ven. On měl naneštěstí bodák a ten mu asi koukal. Spilka tam skočil za ten tarásek na pole, že se skryje. Jeden ten Němec po něm vystřelil a přestřelil mu ruku. Ta mu držela jen na kůži, to jsem viděl. Tu ruku jsem potom držel.

Bylo to od nás ukvapený. My jsme nebyli na něco takového, i když jsme měli být, připraveni. A to byli chlapi z fronty a ty s ničím neváhali. Zkrátka my jsme utekli. Vojáci pak šli někam na Vrška, k tomu lesu.

V pondělí ráno chodili Němci po chalupách a vyváděli lidi na náves. Pan Bambas, ten byl přistěhovanej v Boháčovým baráku, jak ho má dnes Franta Vlásků mladší, ten měl s nima něco vyjednávat. Oni nevěděli, jak to tady vypadá, jestli v tom lese nejsou partyzáni. Tady u Králových – Pšeničkových, jak mívali sklad, byl takovej kopeček a tam měli na ty lidi na návsi namířený mašinkvér. Tam nás vybrali deset a šli jsme na Vrška k tomu mrtvému vojákovi.

Ležel tam nad Němcovým rybníčkem napravo. Dneska je tam taková mez. Ten voják měl v těle dvě rány, to já viděl. Ta rána byla zepředu, jak končí vlasy a začíná čelo. Jedině, že ho střelil zezadu a ta kulka mu prolítla, ale to by tam byl po tý střele větší otvor. Ležel na zádech, pololežel, poloseděl, nohama k Rovini. Kalhoty měl trošku odsvlečený, že v těch slabinách byla rána vidět. Já myslel, že nás tam zastřeleji, ale nestalo se.

Došli jsme zase na náves, toho mrtvého vezl někdo na trakaři a pak jsme šli do Sedlčan. Tam jsme byli z pondělí na úterý v okresní věznici. Němci pořád nevěděli, co a jak, neměli žádné nařízení, nevěděli, co mají dělat, a navíc to všechno svědčilo o tom, že je s nimi konec. Druhý den nás pustili.

Kdyby se tomu střelci podařilo ještě střelit toho druhého Němce, tak ani pes neštěkl. Vojáci by zmizeli a ani by se po nikom ve zmatku nesháněli. Ty vojáci měli nízký šarže. Jeden měl jen dvě takové čárky, to je druhá nejnižší šarže, a ten druhý měl jednu hvězdičku, což je o něco víc. To jsem slyšel potom od Spilky, že když šel s nimi, tak viděl, že ten jeden se celej třásl. Taky jsem slyšel, že ten jeden byl Polák. Ten byl obstojnější než ten Němec. Ani jako Němec nevypadal, byl spíš černovlasý a štíhlý. Když druhý den chodili po vsi, byl tady u nás. Slovil mě tady v chalupě, v téhle cimře. A poznal mě.<<

František Pšenička
Narozen v roce 1910.

>>Tady byli takoví dva mládenci a ty si vzpomněli, že půjdou střílet na Němce. Tak si vlezli pod mez a čekali, až půjdou od Sedlčan Němci. Dočkali se. Tady od vsi šel nějakej mužskej a koukal mu bajonet pod blůzou a ty dva německý vojáci ho zastřelili. Ty dva Roviňáci potom vylezli z tý meze a šli na ně. Němci začali hned střílet a oba je zranili. Pak šli ty vojáci přes pole ke Chlumci. Tam toho jednoho vojáka někdo zastřelil, povídalo se, že Pečený.

Druhej den tu byl ve vsi karambol. Němci obklíčili ves a všechny mužský sebrali. Já jsem byl mezi nimi. Tam nás postavili na návsi a namířili proti nám dva kulomety. Jeden zdejší občan uměl německy a ten s nima pořád mluvil. Řekli za jednoho vojáka deset mrtvejch. Chtěli nás postřílet. Vybrali teda nás deset a museli jsme na Vrška pro toho vojáka a vézt ho dolu do vsi. Oni si ho pak odvezli s sebou a nás hnali před těma auťákama do Sedlčan. Museli jsme utíkat. Já jsem tenkrát zahodil bác a běžel jsem v punčochách.

Když nás dohnali do Sedlčan na náměstí, tak nám říkali, že nás na těch vrbách pověseji. Nakonec nás zavřeli a někoho vyslýchali, někoho ne, mě osobně ne. Druhej den nás pustili, protože byl konec války.<<

Růžena Bejšovcová – Křížková
Narozena v roce 1921.

>>Šenkýř rovinskej šel ze Sedlčan a přidali se k němu dva Němci. Šli normálně, povídali si. Roviňáci to zjistili, tak každej kdejakej revolver a flintu měl a na ně. To byli chytráci… Teď Chmátal měl bajonet a ten mu zpod kabátu koukal. Jeden Němec to uviděl a na místě ho zabil. Ty naši naskákali za taras, šenkýř taky, a ten přišel o ruku a taky játra měl rozmašírovaný. Mého táty otec sebral kobylu a kočár a vezl ho do Prčice do nemocnice. V Prčici bylo to hrozný povstání, každého desátého ti Němci stříleli a děda řekl: „Já už jsem starej, ať se mi stane, co chce.“ Vzal kobyly a toho šenkýře tam vezl. Nic se mu nestalo, šenkýře zachránili taky.

Druhý den, jak se to stalo, jsem šla ráno s nůší králíkům na jetel. Teď z toho pole od Skuhrova vidím, jak od Sedlčan jedou náklaďáky s vojákama. Měli flinty, přilby se leskly a viděla jsem, že

už jsou tady dole u našich a že jedou dál. Tak jsem skočila u kříže před vsí za stoh. Byla jsem v jiném stavu a na zádech nůše jetele. Projeli vsí, zastavili u Buškovy strouhy a začali skákat z vozů. Já rychle metla domů.

Co my jsme si užili strachu. Náš tatínek měl revolver zakopanej celou válku na zahradě a den předtím, než Rovinu obklíčili, tak Francek Pšeničků, ještě byl svobodný, o tom věděl, tak za tatínkem přišel a prosil ho, aby mu ten revolver dal. Náš tatínek ho tedy vykopal, vyndal z pouzdra a dal mu ho. To pouzdro hodil pod pícku, kam se dávalo dříví. Když přišli, jeden tady z Roviny uměl německy, tak chodil s nimi, a přišli k nám. Kdyby se tam jenom mrkli a uviděli to, tak by nás snad všechny postříleli… Maminka popadla mísu buchet, podala je tomu Němci, aby si vzal. Jen rukou udělal odmítavé gesto. To bylo hrozný, my jsme všichni brečeli strachy, co bude.

Toho zastřeleného Chmátala jsem viděla, jak ho nesli. Byl samá krev. Asi za tři dny měl pohřeb a to už byl definitivní konec války. Přes Rovinu šla strašná spousta Němců a všichni k Američanům, protože ty by jim tak zle neudělali, jako Rusáci. My jsme chtěli jít Chmátalovi na pohřeb a nemohli jsme tu silnici přejít. To byly opravdu spousty vojska a všechno to šlo pěšky, jenom nějaký oficír jel se svou paní v kočáře.<<

Marta Kuthanová – Křížková
Narozena v roce 1927.

>>Náš tatínek povídal: „Neblázněte! Nechte je, ať projdou. Nic nesvedete, jen přijdete o životy.“ Ale oni, že maji revolver a bajonet. A tatínek povídá: „Co s tím bajonetem budete dělat? Když oni maji už dneska jiný zbraně.“ A takhle to dopadlo. Pani Spilková čekala rodinu a Spilka takhle přišel o ruku. On se s nimi klidně bavil a ještě kousek a byli by došli. Byl to hrozně hodnej a poctivej šenkýř.

Ti vojáci pak šli ke Chlumci přes pole a aby nešli nahlásit, co se stalo, že po nich v Rovini stříleli, tak bývalý tajemník pan Pečený šel za nimi. Pani Pečená viděla, jak si nabíjí pušku a odchází. Tak ho přemlouvala: „Prosím tě, nechoď nikam, ještě tě zastřeleji.“ On si ale nedal říct, že prej to řeknou v Sedlčanech a bude s Roviní zle. Když pak uslyšela výstřel, omdlela, protože myslela, že střelili po něm. On zastřelil toho jednoho vojáka a ten druhý mu utekl. Pečenej pak ani nešel domu, šel do Pořešic k bratrovi a žádnej nevěděl, že toho Němce zastřelil.

Mošničkovi šli druhý den časně ráno do lesa. Mošnička a děti Jarda, Standa, Jaruška. Každej měli raneček a že jdou ze vsi. Povídá: „Ráno tady bude zle.“ Tatínek mu řekl: „Nikam nechoď, vrať se a buďte v teple.“ Měli odejít.

V osm ráno šla sestra Růža s košíkem ke Skuhrovu na pole na trávu pro housata. Došla za ves ke křížku a viděla, že jedou auta. Jak sluníčko svítilo, tak se ty helmy a bodáky blýskaly. Honem přidala do kroku a oni už proti ní. Tak honem skočila za stoh. Projeli vsí k Buškovce, tam zastavili a začali skákat z aut. Tak ona honem doběhla domů, a když přiběhla, tak už pochodovali od Pešičkových vojáci. Maminka ji popadla: „Já tady trnu hrůzou, kde jsi.“

Obklíčili celou ves. Támhle pod našim barákem měli proti nám namířený kulomety, nikdo jsme nesměli vystrčit ani hlavu. Pani Bambasový manžel uměl německy, tak si ho vzali a chodil s Němcema po vsi do každého baráku a překládal. U nás říkal: „Tady je starý pán, ten nikde nemohl být.“ Tak oni odešli a tatínka nahoru nehnali.

U Zdeňků, co je teď krám, stáli opřený rukama o zeď. „Kterej se otočíte, toho zastřelíme.“ Pani Holanová říkala, že její klučík byl zvědavej, jak to tam vypadá, jestli budou střílet a co tam dělaji. Vzal si háky a kýble a šel jako pro vodu tam do obecní studny. Tak jde a pohvizduje si. Jak přišel takhle za baráček, tak to proti němu namířili. Pustil kýble, háky zahodil a metelášil domů. Oni se prej řechtali, ti Němci.

Mně bylo sedmnáct, byla jsem taky zvědavá a šla jsem k rohu k Budkovům. Říkám si, tady mě neviději a nakukuju tam. Jak uviděli jenom hlavičku, už se to otáčelo na mě. Honem jsem utíkala domů. Ohlídla jsem se až u Jirsovejch. Maminka mi tehdy pěkně vyhubovala.

Starosta Novák měl vysoký boty a do nich si nastrkal hodně peněz. Když vybrali těch deset, tak to dal těm Němcům. Oni mu ale řekli, že teď už si s nimi může… nechci říci co. Tenkrát chtěl kupovat Červený Hrádek. Měl na to.

Když se vrátili z těch Sedlčan, živí a zdraví, tak přišli muzikanti. Celá ves, doma nezůstala snad ani noha, vyrazila na náves, lidu bylo až k Martínkovům, okolo hospody a po celý návsi. Muzikanti hráli a trvalo to tak týden. Pak lidí ubývalo a ubývalo a Divíšková povídala: „Podívejte se, jak jim otrnulo, jak už se otřepali a už se nepotřebují modlit.<<

Jaroslava Holanová
Narodila se v květnu roku 1914 a zemřela v květnu roku 1997, ve věku 83 let. Do Roviny se přivdala v roce 1937.

>>Jak tu projížděli ty vystěhovalci, tak jim tady Roviňáci tenkrát sebrali nějaký bodlo a nějakou pistol. Některý lidi to nechtěli, aby to dělali, někdo jo. Když se to stalo, tak ty Němci neměli ani ty zbraně nabitý, hned to nabíjeli a toho Chmátala zastřelili. Ten jeden Němec utekl na Chlumec, sebral tam jednomu klukovi kolo a jel do Sedlčan.

Mužský byli v hospodě a jak uslyšeli, že někoho zastřelili, tak vylítli. Já jsem šla s Jaruškou, byla malá, k babičce Jarolímkový. Ona tam seděla na těch jejich schodech a najednou pro nás přilítl Toník a povídá: “Prosim tě, ty si lítáš po vsi a támhle za Roviní stříleji lidi. Pojď honem domů.„ Tak jsme šli domů. Stejně pak do večera nebylo nic, až pak ráno. Ještě večer jsme šli k Budkovům, protože oni tam mají vzadu ve stodole sklep a tam jsme byli až do rána. Bydlíme hned u silnice, co kdyby sem hodili granát… Raději jsme byli tam. Martička byla malá, i s ní jsme tam byli, a ona pak v tom sklepě marodila na průdušky.

Do rána už byla obšancovaná celá ves. Co jsou nyní Vláskovi, tak tam byli Bambasovi, vystěhovaný ze Sedlčan. Ten uměl německy, a tak si ho vzali s sebou, aby překládal. Tak on je schválně vedl až nahoru k Roučkovům přesto, že to bylo hned tady rovnou za Pejšovy. Lidi říkali, že to udělali partyzáni, že to bylo u lesa. Jeli s trakařem a toho vojáka vzali sem. A řekli za jednoho deset. Vybrali deset mužskejch. Naše raněné vezl do nemocnice snad Kymla, protože pan Žemlička nechtěl, že mu koně bučí. Božky Chmátalový manžel, Dohnal z Chlumce, ten sem šel pro mlíko, měli malý dítě, a oni mu prostřelili baňku a byl taky postřelenej, tak ho vezl taky.

Potom, když těch deset vzali a jeli pryč z návse, já koukala z okýnka od chlíva, dveře jsem se bála otevřít, aby mě ještě neviděli. Jaruška říkala: “Maminko, já tam pro tatínka a pro dědečka dojdu.„ Já říkala: “Dítě moje, kdepak tam můžeš jít. Co by jim na tom záleželo, že by ho zastřelili.„ Novák pak už nemohl a svalil se. Tak ho popadli a hodili na auto.

U tý zbrojnice, to bylo lidu. Mužský, který se neschoval, ten tam byl. Budkovi tam taky byli. A ty je viděli, že tam ty lidi chodí a že vojáci lítají po vsi, ale nevěděli, co se děje. Žádnej nevěděl nic.

O Matějovi říkali, že ho tloukli pažbou, až padl do tý strouhy a že se nehejbal. Takže mysleli, že je mrtvej. A on do rána odešel na Přibýšku, tam měl strejdu. On se bál, aby sem Němci nepřišli. Ten jeho strejda jel ráno na jetel a našel ho na poli. On už nemohl, tak ho přivezl na tom voze domů a byl tam.<<
 
 
Jaroslav Hájek
Narozen roku 1929.

>>Ten voják šel zpátky ke Sloupu, tam jednomu osadníkovi z Vápenice vzal kolo a jel do Sedlčan. Druhý den chodili Němci po vsi. Jak se pálí čarodějnice, u Karasova lesíku, tak tam měli kulometní hnízdo. Taky pro mě přišli, abych šel na náves a otec povídá: “Vem to tady kolem Křížkovejch a kolem Kymlovejch dozadu a takhle to oběhni zpátky sem.„ Od Křížkovejch k Brodskejm byla taková hlubší cesta, a kdyby mě ta hlídka s tím kulometem bývala viděla, jak jsem utíkal, tak by po mě střelili. Vběhl jsem tady k Brodskejm, ale oni šli od nás tady zadem k Hejhalovům a už byli, jak se říká přejitý, tudíž mě neviděli a já se vrátil domů. Potom tady byl nějakej pan Michálek, ten šel do Počepic, myslel, že uteče, tak po něm stříleli.

Pan Pšenička ležel v posteli, myslel, že to jako zamaskuje, ale musel taky. Tomu tenkrát bylo třicet nebo jednatřicet let. Pečenej se bál, tak ten odešel do Pořešic, ten tady druhej den nebyl. On byl na Slovensku a sem přišel a tady dělal tajemníka. V těch Sedlčanech, tam byl jeden z Roviňáků odsouzen k smrti, a to byl pan Pešička. Už byl ale konec války, tak z toho sešlo.<<
 
 
Jiří Martínek
Narozen roku 1929.

>>Tady ve vsi bylo devět pistolí. František Chmátal šel do Zátočiny a uviděl, jak jdou k Rovini dva Němci s několika chlapama. Myslel si, že je vedou, tak říkal: “Na ně, na gestapáky.„ U pasu měl bajonet a jak po něm sáhl, tak ten Němec sundal karabinu a střelil ho. Ty druhý chlapi, který měli pistole, se nedokázali ubránit a utíkali jako zajíci. Akorát snad Matěja a Spilka se začali bránit. Spilkovi ustřelili ruku a ještě ho zranili na játrech, Matěju trefili do nohy. Ostatní utekli.

Nikdo se nepřiznal, kdo toho Němce postřelil. Ten polehával a ten zdravej voják ho táhl od obce nahoru k lesu. Pak ho měl údajně ten Němec zastřelit a vrátit se na ležení. Měl by tam být pochovaný u toho lesa, tam ho zakopávali naši občani. Druhá verze byla, že ho zastřelil Pečený. To je podle mě výsměch, protože teta pásla husy a koukala na to. Ten raněný vždycky popošel pár kroků, pak klesnul a ten druhej ho táhnul, až došli k tomu lesu.

Druhý den ráno tady byli v obci. K ránu to projeli, postavili hlídky a začali vyvádět lidi na náves. Když někdo utíkal, tak se střílelo jen pro zastrašení, aby se nikdo nezastřelil. Kdyby snad byl ozbrojený odpor, tak by to možná bylo horší, ale že nebyl, tak se dělalo jen “bububu„. Bejšovec se schoval do naší soutky, Pudil do komína a snad i Míla Zdeňků byl někde schovaný doma.

Pak vybrali deset lidu a ty tlačili před autem do Sedlčan. Když starosta nemohl, tak ho vzali na stupátko. Něco s nima vyjednával Bambas, že to museli být partyzáni, že to nebyli obecní lidi. Takže to dopadlo, jak to dopadlo.<<

Stanislav Mošnička
Narozen roku 1934.

>>Mně bylo tehdy jedenáct let, já jsem přímý účastník nebyl. Povím pouze to, co jsem slyšel, nebo jak se to za celá ta léta povídalo. Roviňáci tady snad měli nějaké zbraně, které sebrali “národním hostům„, co tudy projížděli. Měli pistoli a bajonet, Pečený měl karabinu, což byla zkrácená flinta pohraničníků, a snad měli jednu dvě lovecký pušky. Byla to taková domobrana a revoluční eufórie, ale proti vojákům neměli prakticky šanci.

Toho 6. května v sobotu se rozneslo, že jde od Sloupu Spilka s dvěma německýma vojákama. Vyšla jim naproti skupinka mladejch chlapů a setkali se v místech, kde stojí dnes pomník. Tam se stal ten incident, ve kterém zastřelili Chmátala, postřelili Spilku a Matěju. Poté ty Němci vyběhli na mez a běželi šikmo k lesu. Tam pak padly dvě rány. Říkalo se, že to měl udělat Pečený. On sloužil před válkou u pohraniční stráže, tenkrát tedy u finanční stráže. Proběhl návsí, za Žemličkovy, dnes jsou to Pejšovi, a tam se dostal k tomu úvozu, k lesu, a jednoho toho Němce zastřelil.

Druhej utekl do lesa a potom večer se dostal do Sedlčan a vše tam oznámil.

Někdo říká, že to ten Pečený byl, ale prokázaný to není. Fakt je, že se do Rovině nevrátil. Dávalo se to tudíž do souvislosti s tím, že když toho jednoho Němce nezastřelil, tak se zřejmě obával, že se stane, co se stalo. Slyšel jsem o jakémsi Dohnalovi z Chlumce, prý se do toho také nějak přimotal a prý mu snad i ten Němec vzal kolo. Jak to ale přesně bylo, to nevím.

V Rovini se vědělo, že došlo k nějakému incidentu a že z toho jistě bude malér. My jsme měli příbuzný v Křemenici, tak otec rozhodl, že tam odejdeme. Jenže tady by zůstalo celé hospodářství – dobytek, prasata, veškerý zvířectvo. Už jsme byli dole u Křížků a otec že zůstane. Až uklidí dobytek, tak že za námi přijde. S tím ale nesouhlasila matka, a když nepůjde hned, tak že taky nepůjde. Sebrala nás a šli jsme zase zpátky. Na jednu stranu by to bylo asi rozumnější. Kdyby ovšem našli prázdnou ves, tak by to asi udělali jako s Lidicema, ale říkalo by se, že jsme udělali dobře, protože by nikdo nepředpokládal, že to takhle, relativně dobře, dopadne.

Ráno byla obsazená vesnice. Koho chytli, toho odvedli na náves. Většinou lidi měli za to, že to vybírají podle nějakého seznamu, ale žádný seznam neměli. Nenašli chlapa ve stavení, na nic se neptali, prostě nebyl, tak nebyl. Snad vešli do každého stavení, na koho natrefili, toho tam odvedli, ale aby nějak šmejdili, to zase ne. Od nás tam byli tři: bratr, otec a sloužil tady takovej kočí Jenda Kosík. Na návsi ty chlapy postavili před hasičskou zbrojnici a za ně asi tři kulomety.

Původní záměr byl postřílet je všechny. Ze Sedlčan tady byl vystěhovaný pan Bambas, ten uměl německy, a tak jim to rozmlouval. Zdůvodnil jim to údajně tím, že to udělali partyzáni. Nepostříleli je, ale vybrali jich deset a jeli na Vrška, kde je měli zastřelit. Deset za jednoho, jak to Němci dělali. Ještě vybrali čtyři, ty si vzali krumpáč, lopaty a trakař a měli je zakopat. Zase jim to Bambas vymluvil. Toho mrtvého Němce naložili na trakař a pak si ho vzali do auta a odvezli do Sedlčan. Těch deset si vzali také do Sedlčan, a když byla podepsaná kapitulace, tak je pustili.<<

Ludmila Nováková
Narozena v roce 1912.

>>Pudil si vlezl do komína, do pece. U nás byli i v kuchyni a taky otevřeli pec. Hledali ještě jednoho člověka. Náš děda byl ještě mladej a oni hledali stareho. Tady vedle Vlásek česal ve chlívě krávy, už byl starej a taky ho sebrali a musel támhle ležet za Roučkovými. Náš děda i Kuchta s Roučkem tam museli ležet taky.

U Chmátalů našli Němci toho mrtvého Frantíka. Jeho syn musel jít s rukama nad hlavou a taky za Roučkovy. Pak je vzali všechny na náves. Tam měli kulomet a chtěli je všechny postřílet. Rozvázali a rozepnuli jim límce u krku a ten kulomet namířili proti nim. Ten Bambas jim to rozmlouval, aby nestříleli, tak potom vybrali deset těch mladších a starostu Nováka a museli jít pěšky před německým autem do Sedlčan. Novák už nemohl, tak ho vzali do auta.

V Sedlčanech jim říkali, že na těch stromech na náměstí budou do rána viset. Pak je zavřeli, celej den a celou noc tam byli zavřený o hladu. Druhej den je pustili.<<

Božena Braunová – Michálková
Narozena v roce 1917.

>>Do vsi přišli německý vojáci a sbalili všechny mužský na náves. My tady za chalupou máme cestičku, kterou se dostaneme na silnici a dál na Trhovku. Tak jsme tam běželi, že utečeme a asi vpůli té cestičky proti nám vyšel německý voják a křičel: “Halt, halt, halt!„ Museli jsme se vrátit, ale nás ženský stejně nechali. Z Prahy tu byl pan Svoboda a toho vzali na náves taky. Můj bratr uklízel u Mašků koně a viděl, že je vyváději a řaději na náves, tak se schoval za dříví. Maminka měla o něj strach, a tak běžela na náves a křičela: “Frantíku, jsi tady?„ Oni se na ni zlobili, proč to křičí, že ho ještě budou hledat.<<

Marie Břeňová

>>Frantík Matějů mi vyprávěl, že František Pečený šel s tou partou, která vyšla Spilkovi s těmi vojáky naproti a schoval se do tý cesty k Podvesáku. Hned druhý den Němci obklíčili vesnici a chodili po barácích. Kterého chlapa našli, tak musel na náves. Hledali a píchali do sena. U Matějů se schovali do sena, ale hodně hluboko, tak je nenašli.<<

Karel Matěja
Synovec postřeleného Františka Matěji (narozeného 1914).

>>Strýci ve stáří amputovali nohu s tím, že je to důsledek onoho postřelení. Konec války prožil schovaný v prčické nemocnici v márnici. Byl uklizený mezi pacienty, aby jej Němci nenašli, a občas jej přišel někdo ošetřit. Otec, protože byl další chlap z rodiny a mohl připadat na řadu místo bratra, se schoval, jak se říká na záhrobí – co se sázel vzadu v peci chléb. Tam byl schovaný celý den, jako že jezdí někde po poli či prostě není k zastižení.<<