Sedlčanskem po stopách Jakuba Krčína

Kniha vyšla u příležitosti 400 let od smrti rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Přináší poznatky především o poslední etapě Krčínova života, která bývá v literatuře velice opomíjena (Krčín ji strávil na Sedlčansku). Zajímavé a nové informace o této záhadné postavě našich dějin doplňují kvalitní snímky fotografa Martina Steckera.

Sedlčanskem po stopách Jakuba Krčína
1. vydání, červen 2004
Náklad: 1200 výtisků
Rozsah: 84 stran
Grafická úprava: Martin Stecker
Doslov: Josef Haubelt
Vydalo Městské muzeum Sedlčany a Jarmila Steckerová Studio 3P
ISBN 80-86422-06-2
Publikace vyšla díky finančnímu přispění Města Sedlčan, Sdružení obcí Sedlčanska a Nadačního fondu Patronát Sedlčansko.

2. vydání, červen 2005
Náklad: 1500 výtisků
Rozsah: 88 stran
Grafická úprava: Martin Stecker
Doslov: Josef Haubelt a Jan Hůda
Vydalo nakladatelství a vydavatelství Rodiče s. r. o.
ISBN 80-86695-61-1

Zajímavosti kolem vzniku této knihy najdete v článku "Krčínovo výročí".

Sedlčanskem po stopách Jakuba Krčína - ukázky z knihy
Před čtyřmi sty lety dotlouklo srdce dychtivého člověka, jenž byl krutý, bezohledný a vypočítavý. Dotlouklo srdce muže, který většinu svého života zasvětil rozšiřování majetku - ať už svého či majetku svého pána. Kromě jiného byl vášnivým alchymistou a jeho postava je opředena mnoha tajemstvími a záhadami, dokonce i pověstmi o spolčení se samotným peklem. Přestože nebyl vladařem, vynálezcem, spisovatelem či slavným vojevůdcem, dodnes jeho jméno skloňujeme s úctou a respektem, dodnes známe jméno Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan.

Skoro by se slušelo nechat člověka podobných vlastností ponořeného do toku dějin, jenomže s Jakubem Krčínem to nepůjde tak snadno. S vodním živlem si uměl poradit jako nikdo jiný, a tak nám neustále vyplouvá na hladinu. Nechme jej vyčnívat mezi jeho současníky, vždyť si to i přes nepříznivou charakteristiku zaslouží. Ať už měl kdovíjakou pověst a nectnosti, měl také vlastnosti kladné a dokázal v životě udělat mnoho užitečné práce.

V této knize věnujeme největší pozornost poslední etapě Krčínova života, spjaté především s krajinou Sedlčanska. A stejně jako celý Krčínův život, také jeho pobyt zde je protkán nitkami záhad. Rádi bychom alespoň některé objasnili, jenomže při zkoumání fenoménu Krčín se naopak objevují nová a nová tajemství, nové záhady a nové otazníky.

Neklademe si nároky řešit složité hádanky, neboť poslání této publikace je daleko skromnější. Chceme vám přiblížit vztah Jakuba Krčína ke kraji středního Povltaví. Snad vás překvapí síla tohoto pouta, které bylo bezesporu daleko významnější a pestřejší, než jak bývá běžně uváděno. Rožmberský regent se do dějin tohoto malého regionu zapsal výrazným písmem, leč inkoust po čtyřech staletích téměř vybledl. Snad se nám touto knihou podaří obnovit alespoň některé stránky z rybníkářova nevšedního života.
...
Literátské bratrstvo
S přihlédnutím k neutěšeným náboženským poměrům je až s podivem, že se v Sedlčanech dařilo církevnímu zpěvu na kůru kostela sv. Martina. Literátská bratrstva působila snad v každém větším městě, avšak to sedlčanské si vybudovalo veliké uznání i daleko za hranicemi Vltavského kraje.

Název literáti byl odvozen od toho, že členové pěveckých spolků ctili vzdělanost a sami se pokládali za vzdělance - zejména když byli schopni zpívat latinské liturgické texty a zvládnout vedle jednohlasu i vícehlas. Sedlčanské bratrstvo bylo organizováno cechovním způsobem - to znamená, že mělo své "starší", svůj přesný řád i nemalý majetek. "Starší" byli voleni každoročně a zpravidla se jimi stávali nejváženější osobnosti bratrstva i města. Jejich povinností bylo vést záznamy o příjmech, stanovit a vybírat pokuty, dbát o dodržování stanov a samozřejmě být vzorem pro ostatní.

Historie sedlčanských literátů se začala psát již v 15. století. Jejich činnost nabyla největšího rozsahu právě ve druhé polovině 16. století. Obliba zpěvu mezi šlechtou a měšťanstvem v této době všeobecně vzrostla a Jakub Krčín nebyl výjimkou. Není sice obvyklé, aby se do podobných spolků zapojoval sám majitel panství, nicméně Krčín se této netradičnosti nebál. Měl zájem o dění ve městě a hledal způsoby, jak by se s měšťany sblížil. Ovšem k bratrstvu se bezesporu nehlásil pouze z vypočítavosti. Vždyť to byl člověk neobyčejně vzdělaný a esteticky vnímavý. Kromě zpěvu miloval malířské, alchymistické i básnické umění. O svých zkušenostech, poznatcích a technických dílech napsal latinsky pět spisů, z toho čtyři ve verších. Pomocí veršů sepsal i vlastní životopis - můžeme jen litovat, že jej napsal příliš brzy a nezachytil v něm své "sedlčanské časy"...

Vzhledem k tomu, že v literátském bratrstvu působila nejvyšší sedlčanská honorace, těšilo se nejen veliké vážnosti, ale disponovalo též slušným majetkem. Málokterý měšťan zapomněl na literáty ve své poslední závěti a jednotliví sousedé si od bratrstva půjčovali nemalé peníze a zaručovali se svými poli či domy.

Z písemných pramenů se dovídáme, že literáti vlastnili pole u Roudného, za Stínadly a na dalších místech kolem Sedlčan. Tyto pozemky se pronajímaly a výnos z nájmů se využíval k platům kantorovi, varhaníkovi, na pořízení a výzdobu nákladných zpěvníků a samozřejmě i literátům za zpěv v kostele. Roku 1593 se literáti dokonce ujali zdejší věhlasné školy a správy jejího zádušního statku. Jejich hlavním úkolem však bylo doprovázet zpěvem bohoslužebné úkony. Zpívalo se z nákladně pořizovaných a mnohdy krásně iluminovaných zpěvníků - kancionálů.

Sedlčanské kancionály
Kolik kancionálů využívalo literátské bratrstvo v době Jakuba Krčína již nelze určit. Za třicetileté války bylo město několikrát vypleněno švédským vojskem a mnohé pamětihodnosti vzaly za své. Roku 1680 navíc došlo ke katastrofálnímu požáru, při němž byly zničeny všechny knihy a rukopisy uložené na radnici a v děkanství.

Několik sedlčanských kancionálů však veškeré požáry i jiné útrapy přečkalo a uchovaly se v Sedlčanech až do současnosti. Můžeme se jimi těšit i přesto, že roku 1785 císař Josef II. všechna kostelní bratrstva rázně zrušil a nařídil sepsat jejich inventář a majetek. Sedlčanští literáti se nezalekli žádných trestů ani pokut a císařské nařízení nerespektovali. Při úřední inventuře udali pouze dva velké a sešlé kancionály a jeden menší. Ostatní - ty nejcennější - zapřeli, a tak je zachránili. Zpívali z nich nerušeně dál a literátský kůr udrželi i po zákazu císařovu až do roku 1806.

Rukopisných sedlčanských kancionálů se zachovalo celkem osm. Jeden je uložen v hudebním oddělení Národního muzea v Praze. Má rozměry 26 x 37 cm a v úvodním latinském věnování čteme jméno sedlčanského kantora Ondřeje Kopydlanského. Význam kancionálu je veliký zvláště tím, že jsou v něm zaznamenány zpěvy v rozmezí bezmála dvou staletí (z let cca 1430-1630).

Zbylých sedm kancionálů je uloženo v Městském muzeu Sedlčany. Dva jsou pergamenové a pět papírových. Nejstarší jsou latinský antifonář a nenotovaný latinský žaltář - oba z 15. století. Dále graduál z 1. poloviny 16. století, který obsahuje latinské i české zpěvy; český graduál ze 2. poloviny 16. století (je bez obrázků a obsahuje přípis: Tento gradualik jest obnoven leta Páně 1593 od pana Pavla Čížka, měšťanína Starého města Pražského); dvě hlasové knihy (alt a tenor) svázané roku 1592 a zejména český papírový graduál z téže doby - zvaný Krčínův.

Krčínův kancionál
Tato vzácná městská památka o rozměrech 52 x 37 x 12 cm je svázána v centimetr silných kožených deskách lemovaných měděným kováním. Jsou do nich vtlačeny ozdobné ornamenty a drobné portréty alegorických a historických postav. Položíme-li kancionál, spočine na výčnělcích, které vystupují z měděných rohových pouzder. Pěkný dojem z nevšedního a působivého zpracování desek, navzájem sevřených sponami, umocní sám obsah tohoto více než šestisetstránkového uměleckého díla.

V knize jsou české i latinské náboženské písně, týkající se hlavních svátků církevního roku. Její kouzlo a výjimečnost však spočívá především ve zdobených iniciálách a iluminacích, které podle datace vznikaly v letech 1582-1596. Jsou tu i novější písně a skromné záznamy kronikářského charakteru ze 17. - 19. století.

Pořízení kancionálu bylo nákladnou záležitostí - kromě honosné vazby a práce kreslířů byl drahý i sám papír. Literáti se však podle svých možností na dílo složili. Největším mecenášem byl právě Jakub Krčín, jehož barevný celostránkový erb je společně s erbem Viléma z Rožmberka vykreslen v úvodu. Následují vytištěné latinské verše podepsané Štěpánkem Lounským:

Krczini Domini a´ Gelczan Selczanque Jacobi,
Stemmatis haec veri splendida signa patent.
Istud is excelsi Diva pro laude Tonantis,
Impensis proprii promovet aeris, opus.
Dum bene´ Selczanis veluti pater imperat, atque
Illorum vera cuncta tuetur ope.
Munus id est etenim sanctae pietatis apertum,
Militis atque magis gloria certa Dei.
Staphanus Lunaeus F.

V českém překladu tato slova znamenají: "To jest skvělé znamení pravého šlechtictví Jakuba Krčína, pána z Jelčan a Sedlčan, jenž toto dílo pro chválu věčného Hřímatele založil vlastním nákladem, když Sedlčanským dobře jako otec vládl a vší silou jejich prospěchu hájil. Jest to přece zjevný dar posvátné zbožnosti rytíře a jistě k větší slávě boží."

Na vedlejší straně jsou vypsáni měšťané, kteří se na vydání kancionálu taktéž podíleli:

S. D.
Candida posteritas dignum si scscire putabis
Haec tibi quis monumenta libri devota reliquit?
Aspice quae contenta sequens habet ordo, valebis
Plenius hoc dubium certo convincere scripto:
Sut primo a´ Plechow Nicolaus, Krziklawa penesque
Wencslaus, sunt tandem Janus Koczwara, Johannes
Pernikarz, Nicolaus junior Krziklawa, Kominek
Janus, Martinus Clemens, Czerwenka Joannes,
Burjani Jeronim, Jeronymi frater Adamus,
Vitus Milczensis, Vitus cum fratre Philippi,
Antiquus Cantor Jan, natus uterque; palustris.
Postea Laurini duo, nec non Jandera Janus.
1594

V překladu to znamená asi toto: "Zářné budoucí potomstvo, budeš-li považovat za vhodné vědět, kdo ti zanechal tuto posvěcenou (či prokletou) knižní památku, pohleď, co omezeného má následující řada; jistě rád zcela potlačíš pochybnost díky napsanému: (že to) je zaprvé (zapsáno) od Mikuláše z Plechova, na vině je i Václav Křikava, konečně jsou to Jan Kočvara, Jan Pernikář, Mikuláš mladší Křikava, Komínek Jan, Martin Klement, Červenka Jan, Burianův Jeroným, Jeronýmův bratr Adam, Vít Milevský, Vít s Filipovým bratrem, ctihodný kantor Jan, oba synové, poté dva Laurinové z bažiny a určitě ne Jandera Jan. 1594"

Zmíněná "bažina" má pravděpodobně souvislost se spodní částí sedlčanského náměstí, které bylo skutečně bahnité a mokré. Dalo tak vzniknout například jménu pánů "z Louže".

S některými z uvedených jmen se společně s datací a symbolem jejich cechu setkáváme na dalších stranách kancionálu, kde jsou i jména nová, v úvodu neuvedená. Krásné obrazové iniciály a historicko-mytologické výjevy nepocházejí vždy od téhož autora a jsou často zlaceně orámovány. Zachycují například narození a zvěstování Panny Marie, křest Ježíše Krista, poslední večeři Páně, zmrtvýchvstání, povolání Přemysla oráče na knížecí trůn, vyhnání Adama a Evy z ráje, Jonáše a velrybu...

Největší pozornost však po zásluze budí nejznámější ze všech maleb, na níž je literátský sbor při zpěvu na kůru kostela sv. Martina. Pěvci jsou zde rozděleni podle hlasových dispozic do čtyř skupin, přičemž jeden hudebník je doprovází hrou na basu. Za nimi je zjednodušeně a bez opevnění zachycen sedlčanský kostel. Nakolik se tito pánové podobají skutečným sedlčanským literátům nemůžeme soudit, nicméně muž v červeném šatu s bílým kloboukem a dlouhým mečem je s největší pravděpodobností sám rytíř Jakub Krčín. Hned nad ním je latinský nápis: "Je mým přáním, abyste se měli navzájem v úctě." Přestože tehdejší pán města byl údajně namalován také na svém domě v Českém Krumlově, uvnitř křepenické tvrze i v obděnickém kostele, zůstává tato kresba z kancionálu dosud jediným známým dobovým ztvárněním Krčínovy podoby.

Jedinečnost tohoto historického dokladu ještě zvyšuje skutečnost, že na téže straně je zaznamenán znak a jméno věhlasného tiskaře Daniela Sedlčanského - zřejmě nejslavnějšího sedlčanského rodáka všech dob. Na dalších stranách jsou dobře patrná jména Jana Woniavky (s římsky psaným letopočtem 1582 a pekařskými symboly), Jana Koczwary (s letopočtem 1596 a znakem se dvěma puškami a zámkem); Jana Kozského z Plechova (leta Páně 1582, erb s korunovaným tygrem v modrém poli), pekaře Johanna Červenky a Januse Pernikarze.

Některá jména byla úmyslně poškozena - přesto se podařilo vyluštit jméno Jana z Louže, jehož řemeslo prozrazuje český lev s řeznickou sekerou (zachovalá truhla řeznického cechu i pohřební štít s jeho symbolem je součástí stálé expozice sedlčanského muzea). Na jiných stranách je vyobrazena i sekera sekerníků, tentokrát ve spojení s mlýnským kolem. V jednom případě je u ní zapsán Josef Mlynář "ze mlejna valchy", 1595. Podruhé je u stejného letopočtu uveden Jan Starek "mlynář ze Lhotky". Mezi cechovními znaky jsou též postřihačské nůžky - jméno u nich bohužel není viditelné. Z pozdějších zásahů do obsahu kancionálu upoutá zejména černí zakrytá postava myslivce.