Jak moc známe druhé lidi a jak oni vlastně znají nás?

Díky médiím a internetu nám do života vstupuje obrovské množství lidí. Je jich tolik, že už není prostor je blíže poznat, a tak nám u některých uvíznou v paměti jen jména, jindy jen tváře a zpravidla alespoň nějaká drobnější asociace, kterou si s daným člověkem spojujeme.

Kolik lidí jsme běžně znali v poměrně nedávné době, kdy ještě nebyl internet? A kolik jich za svůj život poznali lidé, žijící v éře před televizí? A s kolika lidmi se v životě potkali naši předci, kteří neměli dokonce ani rádio? 

Kolik lidí dříve znali osobně a důvěrně a kolik naopak znali jen z doslechu? 

A jak to máme dnes? Kolik lidí znáte? A jak moc je vlastně znáte? Ať už jde o lidi z Vašeho okolí nebo mediálně viditelných, ať už jde o jména současná či jména již nežijících... Kolik tak lidi zná Vás?

Když se nad tím více zamyslíte, uvědomíte si, že málokoho doopravdy "známe" a málokdo zná nás. 

Tak nějak o těch lidech víte, ale Váš obraz o nich je velmi zkreslený. Mnohé lidi jsme totiž "poznali" jen na základě informací, které nám o nich sdělil někdo druhý. Dokonce ani ten nemusel daného člověka znát osobně a jen přezval úhel pohledu kohosi třetího... 

Pokud máme někoho nového poznat a kamarád nás před ním "varuje", vnímáme danou osobu úplně jinak, než když je nám vykreslena jako skvělá, přátelská, se smyslem pro humor apod. Často přitom dojdeme k úplně opačnému závěru. 

Jak snadno druhé lidi hodnotíme, aniž bychom je vlastně znali... Jak často jim přisuzujeme vlastnosti, které přitom hovoří daleko více o "hodnotiteli" a jeho vnímání. 

Všimli jste si někdy toho, jak máte lidi zaškatulkované? Jak snadno je odsoudíte jen proto, že mají odlišné názory, poslouchají jinou hudbu, fandí jinému týmu, mají jinou barvu pleti, příšerně se oblékají, mají divné vlasy, jsou tlustí, hubení, hloupí nebo naopak sečtělí, zastávají vysokou funkci, jezdí v luxusním autě, mají titul před jménem i za jménem, nosí kravatu... 

Co my vlastně o těch lidech víme jiného, než jen to, co tyto vypozorované vjemy odkrývají v nás samotných?

Jak by asi vypadal svět, kde bychom se vzájemně respektovali takoví, jací jsme? Kdybychom druhým nevnucovali naše představy o tom, jací by měli být? Kdybychom neustále někoho nehodnotili podle našich vlastních kritérií? 

Možná by z toho světa jako zázrakem zmizely miliony pitomců, kteří Vás nějakým způsobem tak akorát "dráždí"... Ve Vašich očích by to rázem byli docela milí lidé. Není to naopak skvělé, že se na svět díváte jinýma očima? Není to spíš důvod k radosti, jak je ten svět pestrý?