Sílu slov většina lidí neumí stále docenit

Každé slovo má svou energii, svou vibraci. Totéž můžeme říct o nás samotných. Proto má někdo problém mluvit o lásce, zato vulgarity mu jdou z pusy samy a snadno. Proto je někdo samý vztek a stížnosti, zatímco jiný se rozplývá nad krásami života. Naše slova odráží naše naladění.

Kdo si sílu slov uvědomuje, velmi pečlivě váží, jaká slova vypustí z úst. Dokonce velmi důkladně dbá na to, jaká slova používá i při "obyčejném" přemýšlení, které nikdo jiný neslyší. Je si totiž vědom síly slov a energie, kterou nesou.

Každý máme se slovy spousty zkušeností a víme, že třeba kritika či nadávky rozezní v našem těle úplně jiné emoce, než když nám někdo vyjadřuje pochvalu, porozumění či dokonce lásku. Negativní slova spojená s negativními emocemi nás stahují vibračně dolů, zatímco ta pozitivní nás pozvedají nahoru.

Čím více energie té či oné partě slov věnujeme, tím více mají schopnost posouvat náš život nahoru nebo dolů. 

Zatímco u některých slov je naprosto zjevné, kde se na té "energetické škále" nacházejí, jiná slovíčka jsou poněkud záludnější. Nemyslím teď protichůdné výrazy jako "hrozně tě miluju", "strašně dobře", "šíleně pěkná" apod. Záludné je také obyčejné "chci", "přeji si" nebo třeba "kdyby". 

Na první pohled to působí nevinně, přát si to nejlepší nebo chtít pro sebe něco krásného. Co je na tom? Myslíme přeci na něco krásného, tudíž je to spojeno s pozitivní energií, pozitivní emocí a vzrůstající vibrací, ne? 

Ne vždy!

Samo slovo může vyjadřovat sice radost, hojnost či něco podobně prospěšného, ale to ještě neznamená, že my sami tomu nedáváme negativní energii. My sami tomu často dáváme místo radosti starost, že to nemáme. Nebo strach, zdali to budeme mít. Myslíme na něco krásného, ale uvnitř cítíme obavy, nejistotu, nedostatek, nespokojenost nebo bezmoc. 

Je fajn mít jasno v tom, co bychom rádi měli. Je důležité si umět procítit TEN POCIT, až to budeme mít, jak bychom se cítili. Pokud to dokážeme, je to ono. Pak stačí tento pocit pustit dřív, než se objeví ona nejistota typu "kdy" nebo "jak" se to zrealizuje. Dát tomu zkrátka jen dobrý pocit a pak jít od toho s důvěrou, že už to běží.

Jako když si objednáte v restauraci. Máte hotovo a už víc neřešíte. Na jazyku se Vám sbíhají sliny a Vy víte, co chcete, co jste si objednali a co dostanete.

V restauraci je to celkem jasné, ale v běžném životě se takto nechováme. Spousta lidí okamžitě začne hledat překážky, proč zrovna oni nedostanou od života to, co si přejí. Začnou doslova blokovat své vlastní objednávky, tedy své vlastní touhy, sny a přání. Zničí je ještě dříve, než jim je život přinese. Doslova je sami odmítnou.

Obrazně řečeno utečou z restaurace do jiné a tam si znovu objednají a znovu utečou dřív, než jim jídlo přistane na stole. A to jen proto, že sami sebe přesvědčí, že to stejně zase nebude k jídlu!

Když o tom čtete formou takovéhoto srovnání, zní to až absurdně, že? Proč by někdo utíkal z restaurace dřív, než dostane své jídlo? Jenže v praxi se přesně takto spousta lidí chová. Něco by rádi ve svém životě měli nebo něčeho dosáhli. Jakmile si to uvědomí, je to jako by udělali první krok. Mohou za tím jít a do cíle dříve či později dojdou. Stačí si udržet směr, nadšení, myšlenky, emoce, klid, důvěru... To je celé.

Místo toho sami sebe učíme neustále opaku. Skáčeme z jednoho na druhé, neustále něco kritizujeme, hodnotíme, pomlouváme a nad něčím nadáváme. Tak skvěle se to mnozí naučili, že si vůbec nevšimli, že tím škodí jen a jen sami sobě. Že tím pošlapávají svá vlastní přání. Tak dobře se naučí nepřát druhým lidem nebo jim závidět, že je tytéž vzorce myšlení doženou, když jde o jejich vlastní život. 

A pak jsou tací, kteří to konečně pochopili a žasnou, jak to celé vlastně funguje. Nejraději by to vytroubili do celého světa, ale málokdo je ochoten jim naslouchat. Málokdo projeví zájem tomu porozumět, aby si přestal škodit svým myšlením.

Samo myšlení jej totiž spolehlivě odvede zase k tomu, čím bylo roky krmeno. Nebo snad nemáte nad tímto textem pochybnosti? Nezkouší to Váš rozum všemi způsoby, jen abyste náhodou nemysleli pozitivně? Jen abyste náhodou neměli skvělé pocity a nezažívali pozitivní emoce? Jen abyste si zase nevšimli, jak přemýšlíte a co u toho cítíte...