Dvacetiletá historie jednoho románu

Nevím, jestli bych se někdy pustil do psaní něčeho tak náročného, jako je román, nebýt nenápadné otázky mé spolužačky Olgy. Psal se rok 2002, končili jsme studia na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze a já s ní spolupracoval na jednom televizním projektu. Jen tak mezi řečí se mne zeptala, jestli jsem náhodou nečetl něco zajímavého, co by stálo za zfilmování. Její Jirka by tak rád něco točil a nemá co…

Měl jsem tehdy v oblibě Hrabalovy knihy, jenže ty nepochybně četl. Nepochybně proto, že tím "jejím Jirkou" byl režisér Jiří Menzel, za něhož se dokonce o dva roky později provdala. Žádná kniha vhodná k filmovému zpracování mne nenapadla, ale zrodila se myšlenka jiná, nanejvýš troufalá a odvážná. Když nemá "chudák Jirka" co točit, tak mu něco napíšu! 

Kuráž mi ve 23 letech zjevně nechyběla, ale na svou obhajobu musím říci, že jsem v té době dopsal již svou třetí knížku a byl jsem rozjetý psavec, který svými příspěvky zásoboval několik novin a časopisů, psal povídky, fejetony, divadelní aktovky, hudební texty a spoustu dalšího.

Neměl jsem co ztratit a mohl jen překvapit. Dveře jsem měl u pana režiséra otevřené. Dokonce se stal kmotrem mé knihy o historii obce Vysoký Chlumec. O to více jsem byl motivován, pustit se do díla.

Vznikl první námět, s nímž mne pan režisér přijal ve svém pražském bytě. Brzy jsem pochopil, že jej nezajímá ani tak samotný děj či zápletka, ale atmosféra, která z příběhu bude vyzařovat. Rozvyprávěl se, v čem vidí kouzlo Hrabalových postav, s nimiž spojil většinu svých filmů.

Naslouchal jsem s obrovským úžasem, neboť dokázal slovy nádherně popsat to, co mne samotného na jeho filmech vždy uchvacovalo a bavilo, aniž bych si kdy vlastně položil otázku, v čem ta magie spočívá.

Jako by mi kouzelník světového formátu prozrazoval své triky a nechal mne nahlédnout za oponu, do vlastních kapes, do rukávů i do svého kouzelnického klobouku a navrch mne s plnou důvěrou pustil až do hlubin své mysli.

Poprvé jsem viděl film nikoliv ze strany diváka, ale ze strany tvůrce, jenž mu teprve vdechuje život. Pochopil jsem, že i sebelepší příběh mohou nakonec zkazit jeho vlastní aktéři, pakliže jim jejich autor nebude věnovat dostatečnou péči. Jako by dějová linie byla pouhým bonusem, který je sice nedílnou součástí celku, ale pro něj rozhodně ne tou hlavní. 

A vyprávěl o Hrabalových postavách a jedinečné atmosféře jeho knih, kterou se snažil přenést na filmové plátno a já si připadal jak pokropený živou vodou. Byl to pro mne obrovský impuls a z toho setkání jsem odcházel s neskutečným odhodláním. Svůj první námět jsem roztrhal a šel na to opačně. Začal jsem u postav, na nichž bude příběh stát. Našel jsem je v té knížce, jíž byl pan režisér kmotrem. 

Jako magnet si mou pozornost přitáhla kominická rodina, která ve Vysokém Chlumci žila. Kominík Karel Vlach měl totiž tři syny a dceru a všichni tři synové se stali kominíky. Aby toho nebylo málo, dcera se za kominíka pro změnu provdala... Dva z bratrů pak chodili po komínech společně. Jejich potomci mi vyprávěli různé příhody, které kominíci při své práci zažili. A právě zde se zrodila inspirace k příběhu, o němž pojednává můj román. 

Postupoval jsem ale pomalu. V září 2002 jsem totiž nastoupil na civilní službu do sedlčanského muzea, které se stěhovalo do nových prostor. Byl jsem ve svém živlu. Všechny jeho poklady mi prošly rukama a okamžitě jsem se zapojil i do tvorby nové expozice a následně i propagace muzea. 

Jak bylo potřeba něco o Sedlčansku napsat, šlo to za mnou. Vznikaly tak další knížky, brožury, filmy, mapy, naučné stezky, kalendáře a spousta dalšího. Do toho jsem dál publikoval v místním tisku, který jsem týden co týden zásoboval příspěvky. 

Kde vzít čas na psaní románu či filmového scénáře? Takové dílo vyžaduje maximální soustředění a není možné pracovat na deseti dalších věcech. Přesto jsem se v různých vlnách ke kominíkům vracel a pomalými krůčky s nimi pokračoval.

Jednoho dne mi Olina volala čerstvou novinu, že pan režisér bude točit "Obsluhoval jsem anglického krále". Film, v jehož realizaci snad už ani nedoufal. Doslova se mi omlouvala, že na mé dílo nebude teď minimálně nějaký ten rok prostor. Samotného mne překvapilo, jak mou smělou snahu bere možná vážněji a zodpovědněji než já sám.

Na mé vizi, napsat pěkný příběh se dvěma kominíky v hlavní roli, to nic nezměnilo. Ta důvěra a serióznost pro mne naopak byly dalším povzbuzením. Místo, abych si ale konečně na ty kominíky našel více času, dal jsem se na podnikání, do toho založil rodinu a postupně přestal publikovat úplně. 

Vnitřně jsem však celé ty roky cítil, že všechna ta energie rozhodně nevyletí jen tak komínem a že příběh jednoho dne dokončím. A jestli z něj nebude film Jiřího Menzela, tak minimálně knížka rozhodně a kdo ví, třeba tu knížku nakonec přeci jen někdo zfilmuje.

Uplynulo "pouhých" dvacet let a kominíci jsou na světě... Možná už se na to pan režisér nemohl tam ze shora dívat a mohutně mne popostrčil. Jak jinak si vysvětlit, že dílo, které se dvacet let nemělo k světu, najednou vyrostlo za pouhé tři měsíce?