Konečně škola, která mě bavila

Nerad bych se dostal do polemiky s někým, kdo je přesvědčen o smysluplnosti školského systému, založeném na dřepění v lavici, drcením se nesmyslných pojmů a prakticky neupotřebitelných informací, prapodivném známkování a zkoušení, domácích úkolech a hlavně stresu, jenž to vše obnáší.

Škoda, že se školství tak razantně odchýlilo od Komenského myšlenky "Škola hrou", ale snad se blýská na lepší časy. Zatím se smířím s tím, že roky 1985-1999 prosezené ve školních lavicích už mi to stejně nevrátí…

Tak dlouho ve mně školy pěstovaly odpor ke vzdělávání se i ke čtení, až ho nakonec další škola nejenže zlomila, ale naopak ve mně dokázala vzbudit zájem o studium. Neuvěřitelné…

Pravda, měla to usnadněné tím, že jsem si konečně vyjasnil svůj další životní směr a novou školu nevnímal jako nucenou přítěž, ale zdroj důležitých informací, jež mne mohou výrazně posunout. V roce 1999 jsem byl totiž přijat na Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze.

Škola předčila mé očekávání, a to hned v několika ohledech. Jednak se tu sešla parta skvělých lidí a kamarádů, kteří k sobě zároveň chovali nebývalý respekt. Však byl také důvod, neboť téměř každý už byl vedle školy mimořádně aktivní a plodný. Na práci někoho ze spolužáků jsem v médiích narážel prakticky neustále. Stačilo otevřít nějaké noviny, pustit si rádio nebo televizi. Bylo to u tak mladých lidí obdivuhodné a navzájem jsme se obrovsky inspirovali. Mohu mluvit samozřejmě jen za sebe, ale pro mne byl každý úspěch někoho z ročníku velkou radostí a vždy jsem zažíval nesmírné potěšení, že osobně znám někoho tak šikovného. Měli jsme ve třídě i potomky slavných rodičů.

Vydalo by to na pěkně dlouhý výčet, když bych měl zmiňovat konkrétní jména a jejich počiny, natož pak jejich aktivity po skončení školy. Je úplně jedno, kdo byl na Nově, kdo na Primě nebo kdo v malonákladovém časopise. Úžasné bylo to všeobecné nadšení. Na předchozí škole chodili spolužáci po vyučování do hospody, tady jsme se rozutekli do redakcí, za reportážemi, na natáčení apod. Často jsem se o něčí aktivitě dozvěděl úplnou náhodou, když jsem pustil televizi, rádio nebo otevřel noviny.

Z lidského hlediska mi k srdci nejvíce přirostl dlouhán Lukáš Přibyl. Doteď jsem snad nepotkal nikoho tak charismatického. Vynikal i profesně, neboť při škole působil jako sportovní redaktor České televize. Jeho "srdcovou záležitostí" byl fotbalový klub Bohemians 1905, jemuž posléze dělal dokonce ředitele. Následně se stal místopředsedou představenstva fotbalové Sparty a mnozí v něm viděli adepta na budoucího předsedu fotbalového svazu. Dlouho jsem vstřebával neuvěřitelnou zprávu o jeho úmrtí v únoru 2012.

Škola však byla úžasná nejen pestrou škálou šikovných a navíc lidsky skvělých spolužáků, ale i samotnými učiteli. Nebyli to ani tak učitelé jako odborníci. Škola oslovovala skutečné mistry svých oborů. Pokud někdo učil rozhlasovou a televizní tvorbu, pak sám v rozhlase a v televizi působil. Pokud někdo učil tvůrčí psaní, sám měl na svém kontě řadu knih.

Dějepis nás učil ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, psychologii vyhlášený psycholog a autor učebnic psychologie, náboženství kněz, ovládající 16 jazyků. Učitelka českého jazyka dělala překladatelku a měla náš jazyk tak neuvěřitelně v malíku, že nacházela chyby i na titulních stránkách celostátních deníků a sledování televize se raději vyhýbala, protože by jí ty prohřešky vůči češtině trhaly uši. Náš jazyk totiž není jen o psaní y/i nebo čárkách… Škola navíc výuku obohacovala přednáškami velmi zajímavých hostů, jako byl ředitel televize, top moderátoři, novináři apod.

Přes spolužáky jsem se dostal i na zajímavá místa či zajímavým "přivýdělkům". Na začínajícího a studujícího novináře jsem měl naprosto ideální brigádu. Ráno jsem u stánku koupil několik čerstvých novin, cestou v metru jsem v nich zaškrtal ty nejdůležitější zprávy, ve škole sedl k počítači a poslal "výběr z dnešního tisku" do rádia, kde to chvíli poté četl moderátor ve vysílání. Nejenže jsem si tak vydělal nějakou tu kačku, ještě jsem měl zdarma noviny a přehled o dění u nás i ve světě. Čas mi to nevzalo skoro žádný. Jen připomenu, že svět internetu byl tehdy v plenkách a tehdejší (první) mobily připomínaly cihlu, určenou "jen" k telefonování…

Po škole jsem občas (respektive co nejčastěji to šlo) dělal placený komparz (tleskající publikum) do různých televizních pořadů, od diskusních po zábavné. Na novinářskou průkazku jsem chodil za sportem i za kulturou. Podíval jsem se snad do všech pražských divadel. Život v Praze jsem si užíval a naplno jsem vstřebával nabízené možnosti.

Obrovským zážitkem byla zkušenost s natáčením filmu Hartova válka v Milovicích u Prahy. Šlo o film z 2. sv. války a já byl jednou z mnoha tisíců hlav v zajateckém táboře. Ve filmu jsem svou hlavičku v tom množství hledal marně, neboť jsem se dopředu nikterak necpal a šel tam spíš pro honorář a zajímavou zkušenost.

Vidět hollywoodské filmaře na place byla úžasná věc. Na štěstí jsem byl americkým zajatcem a byl u natáčení hned několika scén, zatímco komparz tvořící ruské zajatce celý den jen čekal a natáčení se nedočkal. A to chudáci museli být na místě už někdy ve 4 hodiny v noci, aby jim v obrovské maskérně udělali různá krvavá zranění, omotali jim hlavy obvazy apod.

Před zajateckými ubikacemi byly lavičky, na kterých komparzisté mezi natáčením posedávali. Jeden chlapík si zabral celou lavici pro sebe, a tak jsme s kamarádem usoudili, že by se s námi mohl o místo podělit. Šli jsme k němu a už nás ochranka směrovala pryč. No dobře, tak když je to Bruce Willis, tak postojíme…

Vzpomínek spousta, ale nebudu to natahovat. Škola i mimoškolní život mne bavily a byly to nádherné roky. V roce 2002 jsem VOŠP úspěšně dokončil a za svou absolventskou práci mohl po souhlasu ředitele školy využít svou třetí knihu. Ta spatřila světlo světa v květnu… O ní se dočtete v příspěvku "Co se dělo v podhradí".