Jak šel čas:
Oprášený blogJak jsem se dostal ke psaní
Lehce šílená životní odbočka
Prvotina věnovaná rodné vísce
Kachny, kachny a zase kachny
Konečně škola, která mě bavila
Co se dělo v podhradí
Jak jsem se stal muzejníkem
Krčínovo výročí
Okouzlení Vltavou
Spolupráce s Martinem Steckerem
Kterak se zrodila Hubatá černoška
Dvacetiletá historie jednoho románu
Po absolvování Vyšší odborné školy publicistiky v Praze v červnu 2002 jsem musel nastoupit na civilní službu (místo vojny). Ve hře byl domov důchodců či technické služby, ale doslova zázrakem jsem se dostal do muzea.
V létě 2002 totiž vrcholila oprava budovy staré radnice na sedlčanském náměstí, kam se po prázdninách měly stěhovat muzejní sbírky. Ty byly víceméně jen uloženy naproti přes náměstí a muzeum nemělo stálou expozici.
Dosavadním správcem sbírek byl profesor Jiří Páv, o jehož zásadním významu pro mou spisovatelskou cestu jsem se již zmiňoval. Nyní byl jmenován ředitelem muzea David Hroch a postupem času se mělo muzeum v souvislosti se zpřístupněním rozšířit o další personál.
V době, kdy jsem psal knihu o Vysokém Chlumci se řešilo, kde a jak budou předměty uloženy a vystaveny. Pan Páv o mé civilce věděl a přišel s myšlenkou, že na stěhování tolika věcí by se civilkář velmi hodil, neboť jinak by museli pomáhat placení brigádníci.
Život mi to pěkně načasoval. První zářikové pondělí roku 2002 jsem nastoupil na civilní službu a zároveň ten den odstartovalo velké stěhování sbírek sedlčanského muzea do nových prostor. Předměty byly uloženy ve druhém patře domu bez výtahu. Vše se tak nosilo po schodech. S nábytkem a jinými těžšími předměty pomohli zaměstnanci technických služeb, drobnější předměty pomáhali nosit studenti z gymnázia.
Díky svému zájmu o regionální historii jsem nebyl jen "nosičem" a "pracovní silou", ale okamžitě jsem se stal součástí týmu, jenž řešil budoucnost muzea se vším všudy. Museli jsme rozhodnout, ve které místnosti bude uložen který depozitář a vybírali předměty, které stojí za vystavení ve stálé expozici. S panem Pávem jsem se pak podílel na psaní popisek k vystaveným exemplářům a doprovodných textů.
Byla to skvělá civilka a zpočátku neskutečné tempo, neboť expozice se měla otevírat již v listopadu! Byl to šibeniční a dost možná i předčasně stanovený termín, ale povedlo se. Slavnostní otevření první části nové expozice (přízemí a první patro) se uskutečnilo 14. listopadu 2002.
Přikládám svou fotografii z tohoto okamžiku, na níž je zachycen Jiří Páv (vlevo) spolu s tehdejším starostou Sedlčan Jiřím Burianem. Druhé patro bylo otevřeno 12. června 2003 a od října 2004 je otevřena muzejní knihovna, sloužící zároveň jako přednáškový sál a badatelna.
V muzeu jsem zůstal u psaní a doslova nevěděl, co dřív. Spolupracoval jsem hodně též se Sdružením obcí Sedlčanska. Texty jsem se podílel na vzniku řady brožur, prospektů, kalendářů, filmů o některých obcích, mapách či naučných stezkách (křížová cesta u Jesenice či ke zřícenině hradu Zvěřinec).
Dění v muzeu jsem zachycoval snímky i texty, které jsem dával jak na muzejní web, tak i formou tiskových zpráv do médií. Když mi civilní služba skončila, pokračoval jsem v muzeu na částečný pracovní úvazek. Částečný proto, abych měl pondělky (zavírací den) na práci pro Sedlčanský kraj. Mezi tím jsem se totiž stal šéfredaktorem tohoto týdeníku, jenž měl právě v pondělí uzávěrku.
Nudou jsem tedy rozhodně netrpěl a nezapomínal ani na svou spisovatelskou činnost. Díky práci na muzejní expozici i na dalších materiálech o regionu jsem poznal výborného fotografa Martina Steckera a začaly se rodit další knižní dílka... O tom už v příspěvku "Krčínovo výročí."