V letošním roce nás opustila mimořádná osobnost. Pan profesor Jiří Páv (1934-2024) se nesmazatelně zapsal do srdcí mnoha z nás a je mi velkou ctí, že patřím mezi ně.
Jak šel čas:
Oprášený blog
Jak jsem se dostal ke psaní
Lehce šílená životní odbočka
Prvotina věnovaná rodné vísce
Kachny, kachny a zase kachny
Konečně škola, která mě bavila
Co se dělo v podhradí
Jak jsem se stal muzejníkem
Krčínovo výročí
Okouzlení Vltavou
Spolupráce s Martinem Steckerem
Kterak se zrodila Hubatá černoška
Dvacetiletá historie jednoho románu
Vzpomínka na Jiřího Páva
V letošním roce nás opustila mimořádná osobnost. Pan profesor Jiří Páv (1934-2024) se nesmazatelně zapsal do srdcí mnoha z nás a je mi velkou ctí, že patřím mezi ně. Cítím ohromnou vděčnost za to, jakou významnou roli sehrál i v mém životě. I díky němu si neustále uvědomuji, jak důležití jsou pro naši společnost lidé s velkým srdcem. Věřím, že tato malá vzpomínka na něj pomůže mnoha z Vás, kteří jste jej znali osobně, připomenout si energii, která z něj vyzařovala. Text jsem psal pro vánoční vydání Sedlčanského kraje 2024, kde byl publikován.
Naše cesty se spojily v roce 1990. Bylo po sametové revoluci a sedlčanské gymnázium tehdy otevřelo první ročník víceletého gymnázia. Jiří Páv byl v té době jeho ředitelem a zároveň správcem sbírek sedlčanského muzea. Později předal ředitelování Zdeňku Šimečkovi.
Byl jsem přijat a místo do šesté třídy počepické školy nastoupil do primy. Byla to pro mne velká změna. Na základce jsem měl jedničky a nemusel o ně kdovíjak usilovat. Na gymnáziu to stačilo na trojky s odřenýma ušima. Místo role pilného studenta jsem se ujal role třídního baviče a rušitele, která mi pomáhala protlouct se studiemi až do septimy. V té jsme si měli vybrat dva volitelné předměty.
Neměl jsem vůbec tušení, jakým směrem chci svůj život dál ubírat, a tak jsem si zvolil cestu nejmenšího odporu. Abych se jednoduše nemusel příliš učit. Ideální volbou proto bylo psaní na stroji. Šlo skutečně o psaní na stroji (elektrickém), neboť mluvíme o roce 1996 a počítače tehdy byly v plenkách.
Neměl jsem žádnou představu o praktickém využití této dovednosti. Viděl jsem v tom jen snadnou cestu ke splnění povinnosti. Paradoxně dnes musím říci, že jestli mi gymnázium dalo do života něco praktického, pak to bylo právě umění psát všemi deseti. To upotřebím téměř denně - i právě teď.
Druhým volitelným předmětem byl dějepisný seminář. Přestože jsem k dějepisu nijak neinklinoval, díky vlídnému přístupu pana Páva jsem za tímto volitelným předmětem viděl poklidnou ulejvárnu. Profesor Páv byl kantor z jiného světa. Z takového, o němž se většině studentů ani nesní. Charakterizovala jej vlídnost, laskavost, vstřícnost, pochopení, tolerance, klid… Byl to šok, byl to zázrak a byla to veliká inspirace. Jeho přístup byl tak poutavý, že dokázal vzbudit zájem i v tom nejzarytějším odpůrci vzdělávání.
Krom svého osobitého kouzla bylo zásadní, že nám dějiny nepřibližoval klasickou formou. Nebyly to bitvy, historické postavy a letopočty, ale historie našeho kraje. Zatímco v učebnicích dějepisu byli třeba Kelti jen další porcí nudného učiva, které je nutné dostat do hlavy kvůli nejbližší písemce, v podání pana Páva to byli naši předkové, jejichž stopy najdeme i za humny. Najednou se dozvíte, že měli své oppidum jen kousek od Vás u Vltavy a navrch dostanete do ruky poklady, které se po nich dochovaly. To bylo něco...
Totéž novodobé dějiny. Druhá světová válka se neodehrávala jen na bojištích nebo v koncentračních táborech, ale také na Sedlčansku. Vyprávěl nám příběhy o konkrétních místech a konkrétních lidech, viděli jsme dochované předměty a vyrazili s ním i do terénu. Rázem jsme se tak sami aktivně vyptávali a prahli po dalším vědění.
K úspěšnému absolvování dějepisného semináře nebyly třeba známky, ale seminární práce. Její téma nám mohlo být zadáno příkazem, ale i v tomto byl pan profesor dál. Dobře věděl, že výsledek takto nastaveného úkolu by byl úplně k ničemu pro obě strany.
Naopak nám poskytoval takové náměty, aby si v nich každý vybral to svoje téma, jež ho zaujme. Třeba i s ohledem na konkrétní místo našeho bydliště. Vzniklo tak spoustu zajímavých seminárních prací se skutečnou hodnotou, zachycující otázky jinde nezpracované. Jak poradil mně?
"Ty bydlíš ve vsi Rovina a na jejím okraji u silnice je nenápadný pomníček. Nezajímalo by tě, jaký příběh za ním stojí? Co se tam vlastně odehrálo? Na konci druhé světové války tam došlo k přestřelce, o které se nikde nedočteš. Poslední pamětníci ale ještě žijí. Začít můžeš třeba u své babičky a ona už tě nasměruje dál… Neměl bys na toto téma chuť?"
Takto nenápadně jsem se dostal ke psaní… Pan profesor mne neúkoloval, vzbudil ve mně obrovský zájem, dozvědět se podrobnosti oné události. Navíc mne hřálo vědomí, že udělám něco, co bude mít skutečně smysl a hodnotu i pro další generace. Pamětníků totiž ubývá.
Úkolu jsem se zhostil zodpovědně. Koupil jsem si dokonce diktafon, abych mohl vzpomínky pamětníků zaznamenat přesně. Jejich slova jsem pak přepsal na psacím stroji. Vznikla tak seminární práce, postavená na skutečné události z května 1945 v mé rodné vísce.
Co však bylo podstatné pro můj další život, získal jsem konečně sebedůvěru. A začaly se dít věci. Z tápajícího trojkaře a čtyřkaře s nejistou perspektivou se stal "šikula" plný nadšení do psaní. Poslal jsem své první příspěvky do místních novin a dočkal se prvních honorářů. To mne povzbudilo ještě víc.
Shodou okolností v této předmaturitní době oslovili pana Páva dokumentaristé z České televize. Točili dokument o někdejší návštěvě prezidenta T. G. Masaryka v Sedlčanech a vojenském cvičení na poli u Libíně. Měli však málo materiálů a potřebovali téma něčím doplnit. Mou seminárku měl pan Páv čerstvě v paměti a nabídl jim zajímavou souvislost s mnou zaznamenaným příběhem z druhé světové války.
V Rovini totiž došlo ke střetu místních občanů s německou hlídkou, přičemž zemřel jeden místní občan a jeden německý voják. Okupanti následně udělali ve vsi pozdvižení, všechny chlapy ze vsi vytáhli na náves. Několik vybraných mužů pak hnali před transportéry sedm kilometrů na velitelství v Sedlčanech. Jediná ves na této trase je právě Libíň a muži běželi právě kolem onoho pole, kde se za dohledu T. G. Masaryka konalo roku 1922 první vojenské cvičení československé armády.
Filmaře to zaujalo a obě témata spojili do dokumentu s názvem "Pole orná a válečná". Den před mou maturitou v roce 1997 jsem tak po naší malé vísce (tehdy cca 130 obyvatel) vodil filmařský štáb za pamětníky. Byla to pro mne velká událost a pro mou další tvorbu veliké povzbuzení.
Další přišlo ze sloupku novinářky Marie Břeňové, která mne tehdy v tisku vychválila jako všímavého a nadějného mladého novináře. Jestli mne chtěla povzbudit pro častější přispívání do místních novin, pak se jí to povedlo. Nebyl jsem zrovna zvyklý na pochvalu a najednou jsem zažíval tolik povzbuzení, k nimž se přidala úspěšně zvládnutá maturita.
Do toho všeho mi pan profesor Páv jen tak mezi řečí nadhodil myšlenku, že by ten příběh naší vesnice stál za sepsání do knížky. Přidat k tomu i další historii jednotlivých domů a rodin, to by bylo… Tehdy jsem se tomu pousmál, ale semínko klíčilo a rostlo.
Po gymnáziu jsem opět volil cestu nejmenšího odporu a dostal se na Vyšší odbornou školu informačních služeb. Neměl jsem vůbec ponětí, k čemu mi bude dobrá, ale hlavně, že se po gymnáziu „někam dostanu“. Zde jsem ale narazil na doslova šílenou němčinářku, která vyházela tři čtvrtě ročníku včetně dívek se státnicí z němčiny. Pro mě to byl ohromný dar. Prodloužila mi tak prázdniny roku 1998 a mě nenapadlo nic lepšího, než obejít ty pamětníky…
Ke svým dvacetinám jsem tak vydal prvotinu „Příběh naší vesnice“. Tehdy jsem přispíval do Sedlčanského kraje, ale po prázdninách znovu dojížděl do Prahy. Co vymyslet, abych mohl psát i v Praze a nečekat až na víkend, kdy se vrátím do našeho kraje? Vznikl nápad na rubriku Kachna týdne, kde jsem využíval různé vtípky a udělal z nich novinářskou kachnu, zasazenou na Sedlčansko. Možná i vy máte doma v knihovničce knížku „Jedna kachna za druhou“ z roku 1999.
Psaní mne bavilo a k našemu kraji mne to táhlo čím dál víc. Po malé vísce jsem si troufl na větší sousto – Vysoký Chlumec. Přišlo mi líto, že obec s tak zajímavou historií nemá svou publikaci, která by ji zachycovala. Pan Páv mi s tím velmi pomáhal a směroval mne na ta správná místa, odkud mohu čerpat.
To už jsem přesídlil na Vyšší odbornou školu publicistiky, kde mi k mé velké radosti dovolili, abych knihu „Staletí pod hradními okny“ použil i jako absolventskou práci. Vyšla v květnu 2002 a v červnu jsem ukončil zmíněnou školu. V té době byla poslední rok povinnost vojenské nebo civilní služby. Pro mne byla ve hře „civilka“ v domově důchodců nebo v technických službách. Stal se ale zázrak. Pana Páva napadlo, že pokud by to šlo vyjednat, mohl bych být civilkářem v muzeu.
V létě 2002 totiž vrcholila oprava budovy staré radnice, kam se po prázdninách měly stěhovat muzejní sbírky. Ty byly víceméně jen uloženy naproti přes náměstí a muzeum nemělo stálou expozici. Novým ředitelem byl jmenován David Hroch a postupem času se mělo muzeum v souvislosti se zpřístupněním rozšířit o další personál. Civilkář by se tak nad míru hodil.
Život mi to vše dokonale načasoval... První zářijové pondělí roku 2002 jsem nastoupil na civilní službu a zároveň ten den odstartovalo velké stěhování sbírek muzea do nových prostor. Předměty byly uloženy ve druhém patře domu bez výtahu. Vše se tak nosilo po schodech. S nábytkem a jinými těžšími předměty pomohli zaměstnanci technických služeb, drobnější předměty pomáhali nosit studenti z gymnázia.
Díky svému zájmu o regionální historii jsem nebyl jen "nosičem" a "pracovní silou", ale okamžitě jsem se stal součástí týmu, jenž řešil budoucnost muzea se vším všudy. Museli jsme rozhodnout, ve které místnosti bude uložen který depozitář a vybírali předměty, které stojí za vystavení ve stálé expozici. Všechny předměty mi prošly rukama a o všech jsem se dozvídal spoustu zajímavostí. S panem Pávem jsme pak psali i popisky k vystaveným exemplářům a doprovodné texty.
Byla to skvělá civilka a zpočátku neskutečné tempo, neboť expozice se měla otevírat již v listopadu. Dodnes jsem velmi vděčný, že jsem toho mohl být součástí. Po boku pana Páva jsem tak strávil řadu let a čerpal od něj nejen znalosti našeho regionu, ale především jeho vlídný přístup. Byla radost s ním spolupracovat, byla radost mu třeba jen naslouchat, když vyprávěl… Sálal z něj klid, ale zároveň moudrost, pokora, porozumění a láska k lidem a k životu. Uměl velmi citlivě naslouchat a když naopak mluvil on, slyšeli byste cinknout špendlík, jak všichni zpozorněli. Měl přirozenou autoritu, budil úctu a respekt.
Díky muzeu jsem mimo jiné poznal fotografa Martina Steckera a udělali spolu několik knih i mnoho dalšího. Za vším ale jako tichý nenápadný mentor stál pan Jiří Páv. Podporoval a povzbuzoval mne, jak jen mohl. Viděl ve mně svého nástupce. Mne to však táhlo dál. Oněch pár let v muzeu je tak pouhou epizodkou mého života, ovšem v mém srdci nesmazatelně zapsanou velkým písmem. Děkuji za to!