Kachny, kachny a zase kachny

Po prázdninách roku 1998 jsem se vrátil do neoblíbené školy, o níž jsem psal v článku "Lehce šílená životní odbočka". Vedle studia jsem přispíval do Příbramského deníku a regionálního týdeníku Sedlčanský kraj. Jeho majitel Zdeněk Kolář se mne snažil přimět k pravidelnému přispívání, aby se mohl spolehnout, že do každého čísla dodám nějaký materiál.

Pište ale do regionálního tisku, když se do regionu vracíte pouze na víkendy… Nakonec z toho vykrystalizovala netradiční rubrika "Kachny týdne". Sepsal jsem vždy krátký smyšlený příběh, inspirovaný různými anekdotami. Příběh se tvářil jako skutečná novinářská zpráva, zasazená do konkrétní vesnice Sedlčanska. Byla to taková studentská legrácka, kterou jsem mohl vesele tvořit i v Praze.

Abych uvedl konkrétní příklad… V Sedlčanech (cca 7900 obyvatel) se v té době hodně mluvilo o bazénu. Lidé po něm volali, ale město se do tak nákladné investice nehrnulo. Napsal jsem tedy "kachnu" o slavnostním otevření sedlčanského bazénu. Slátal jsem tam různé vtipy, které měly s bazénem, koupáním a plaváním něco společného a udělal z toho příběh.

Čtenáři se bavili a ohlasy byly báječné. K mému překvapení se však našli i tací, kteří potřebovali víc času, aby pochopili, že "kachna týdne" je smyšlená sranda. Konkrétně třeba zrovna kvůli článku o bazénu jistá osoba způsobila rozruch na městském úřadě, kde úřednicím vynadala, že jezdí půl dne po Sedlčanech a hledá ten nový bazén. Nikde není ani blbá cedule a nikdo neví, kde ten bazén vlastně stojí. Tak co je tohle za město? Vždyť to psali v novinách, jak se minulý týden slavnostně otevíral!

Zatímco kachen postupně přibývalo, druhý rok na "tragikomické škole" měl obdobný průběh, jako ten první. Bylo mi jasné, že budu muset hledat jinou školu, protože tady mi pšenka nepokvete. Přesto jsem nepropadal žádné skepsi. Život mě bavil, poznával jsem nové lidi, studentský život, Prahu... Ani rodiče mi chuť do života nebrali a ze studentských nezdarů nedělali žádnou tragédii. Naopak mi po vydání prvotiny řekli, že jsou na mě pyšní. Viděli, že jsem se našel v psaní a ve všem mě vždy podporovali.

Rok 1999 mi přinesl hodně radosti. Především jsem našel svou životní lásku. Jako správný psavec jsem si hned zavedl "kroniku velké lásky", kterou jsem nyní vyštrachal v šuplíku a která začíná popisem onoho magického večera, kdy jsme se zamilovali… Jestli si deník nebo rodinnou kroniku nepíšete, vřele doporučuji. Až se mi z toho po těch letech rozklepala kolena, když čtu ty zamilované dojmy a pocity. Nádhera… Dnes už má kronika třetí svazek a v záznamech poctivě pokračuji.

Dalším významným okamžikem zmíněného roku byly úspěšně zvládnuté přijímačky na Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze. V listopadu mi pak vyšla druhá knížka "Jedna kachna za druhou". Jistě tušíte, co bylo jejím obsahem… Vyšla v listopadu 1999 v nákladu 1999 výtisků, má 199 stran, stála 99 Kč a určena je pro čtenáře od 9 do 99 let. Obsahuje 100+1 veselých příběhů ze Sedlčanska, které se nikdy nestaly.

Vyřádil jsem se v ní od první do poslední strany. V tiráži si tak můžete mimo jiné přečíst jména lidí, kteří se na knize vůbec nepodíleli (výběr) a naopak hned v první větě čtenářům děkuji, že se "dostali až sem". Ilustracemi knížku obohatili Lukáš Synek a Daniel Herynk. Obálku knihy a motivy kachen pro mě namalovala akademická malířka Inka Delevová, kterou jsem poznal díky občasným literárním večerům knihkupce Vráti Ebra. Ty pořádal jak u nás v Sedlčanech, tak v pražské Salmovské literární kavárně. Díky Vráťovi jsem se mohl seznámit se spoustou zajímavých osobností, ať již to byli spisovatelé, výtvarníci, hudebníci, herci, fotografové a mnoho dalších.

"Kachny" jsem pokřtil v rámci Vráťových "Ebrovin" a kmotrem se stal hlavní host večera - spisovatel a psychiatr Jan Cimický. Musel jsem ale v těch dnech zkousnout jedno velké zklamání. Kniha totiž nevylezla z tiskárny vůbec zdařile. U každého čísla stránky byl symbol kachny, ale grafik jej dal příliš dolů a po ořezu v tiskárně to vypadalo šíleně. Některé kachny se tam vešly, jiné měly ufiknutý kus nohou nebo křídel. Nikdo za nic nemohl, neboť v tiskárně vytiskli to, co dostali od grafika a grafik "nepočítal" s tím, že to oříznou tak "nahoře" a že dva tři milimetry rozdílu udělají takovou paseku. I to se může stát, když se rozhodnete vydat knihu bez nakladatele vlastním nákladem.

Den před křtem jsem si radostně přijel do tiskárny pro výtisky mé knihy a jen jsem jimi zalistoval, byl jsem zděšen. Mlčky jsem naložil dva tisíce výtisků do své stopětky (myšlena Škoda 105 L), div se chudák holka rozjela. Copak můžu tenhle zmetek pustit do světa? Abych místo radosti ze zdařilého díla každému vysvětloval, proč je to dole blbě oříznutý? Nešlo to jinak než vytisknout knihu znovu a bez kachen v zápatí.

Díky těmto okolnostem byl křest hodně netradiční… Místo, aby se kniha hned vesele prodávala, měl jsem u sebe jen jeden nepovedený výtisk, kterým jsem se nechtěl moc chlubit. Kniha tak vyšla a vlastně nevyšla, byla a zároveň nebyla, křtila se a nikdo ji pořádně neviděl. O knize bez knihy jsem dokonce mluvil v Českém rozhlase v pořadu Kolotoč, který moderovala Hanka Synková (shodou okolností také ze Sedlčanska). Vzal mě tam s sebou náhle a nečekaně Vráťa Ebr a já ukázky z knihy lovil ve své paměti, protože jsem ji s sebou v Praze neměl.

Kniha tak vyšla znovu o něco později a tentokrát už zdařile. Mohl jsem se tak konečně hrdě postavit za své dílko a vesele je šířit do světa. Rozruch vzbudila nejen v regionu, kde jsem pro ni měl už "připravenou půdu", ale i třeba mezi spolužáky v nové škole. Ve škole, která můj názor na školy a školství radikálně změnila. O tom už ale v příspěvku "Konečně škola, která mě bavila".