Co se dělo v podhradí

Jednou jsem se tak díval z balkonu našeho domu na hrad Vysoký Chlumec a říkal si, jak je ta historie této obce zajímavá. Mají tam hrad, v podhradí pivovar Lobkowicz, nově se tam buduje skanzen... Ledacos už jsem o obci věděl díky své práci na knížce "Příběh naší vesnice" a dostal chuť na větší sousto, než byla má knižní prvotina.

Odvaha mi tedy nechyběla. Aniž bych historii studoval nebo se o ni kdovíjak zajímal, pustil jsem se do historie obce, která měla svou minulost mimořádně pestrou a zajímavou. Víkendy a prázdniny jsem tak trávil v muzeu, v archivu nebo obcházením pamětníků, z nichž jsem "doloval" cenné informace i historické fotky.

Šel jsem do toho s nadšením a na štěstí příliš nepřemýšlel, jak těžká práce mne čeká. Velmi mne motivovala skutečnost, že navzdory zajímavé a pestré minulosti nemá Vysoký Chlumec svou historii sepsanou. Moje zhruba dvouleté snažení tak bude mít pro tuto obec a její obyvatele nepochybně velký význam, protože je toho spousta, co je zapadlé kdesi ve vzpomínkách a v kronikách.

Nejde jen o historii hradu, jenž znáte třeba z pohádky Honza málem králem. Zajímavou a mnohasetletou historii má i zdejší pivovar. V obci se navíc roku 1999 začalo budovat Muzeum vesnických staveb středního Povltaví, neboli skanzen lidové architektury. Slavným rodákem je například kameraman Josef Vaniš, jenž je podepsán pod zhruba šedesáti celovečerními filmy, jako jsou "Lucie, postrach ulice", "Konec básníků v Čechách", "Dobří holubi se vracejí", "Kačenka a strašidla", "Andělské oči"... Moc milý pán a rád na setkání s ním vzpomínám.

V nenápadném domě, kde býval hostinec "U Suků", jsem narazil na další zajímavé osudy. V domě žil úspěšný boxer Jiří Suk, jenž byl v letech 1942-44 dokonce mistrem republiky v polotěžké váze. Mezi jeho obdivovatele patřil i herec Vlasta Burian, jehož podpis zdobí jednu z boxerových trofejí. Rodina byla příbuzná s hudebním skladatelem Josefem Sukem a v archivu paní domácí se našla i vzácná fotografie z jedné z mála návštěv tohoto houslového virtuosa ve Vysokém Chlumci.

V dalším nenápadném domě se pro změnu ukrýval příběh známého českého herce Františka Smolíka, který si vzal zdejší rodačku Miladu Ortovou. Ve Vysokém Chlumci trávil dětství skvělý vypravěč a divadelní, rozhlasový a filmový herec František Bezouška, ale také třeba populární kuchař, herec a moderátor Ivan Vodochodský.

Neméně zajímavé jsou příběhy zdejšího statku, pekařství, hospod, pily, kominické rodiny, školy, četnické stanice, hasičů, ochotnického divadla, stavitele Holana nebo dokonce vynálezce Václava Růžičky...

Při psaní knihy jsem spolupracoval s řadou lidí. Stejné jako u své prvotiny "Příběh naší vesnice" jsem o pořízení současných fotografií požádal Ladislava Hadrabu. Perokresbami knihu okořenil Stanislav Kofroň a z odborného historického hlediska mi pomáhal Jiří Páv ze sedlčanského muzea.

Kmotra knihy jsem choval v tajnosti, protože se do poslední chvíle dalo pouze doufat, zda skutečně dorazí. Přeci jen dostat na malý křest malé regionální publikace jednu z největších žijících osobností české kultury a jméno světoznámého věhlasu, to není úplně snadná záležitost... Ale povedlo se.

V té době jsem se spolužačkou Olinou Kelymanovou připravoval televizní sérii, jež měla představovat méně známé druhy sportů. Spousta z nich se k nám teprve pomaličku dostávala ze zahraničí a lidé je téměř neznali a postupně objevovali. I k mému vlastnímu překvapení jich byly (a jsou) stovky.

Olina dala dohromady tým včetně režiséra, kameramana nebo střihače, zajistila zdroj i pro videa z ciziny a když bylo vše pěkně připravené, narazila na poslední překážku. Tou byla jedna natažená ruka v nejmenované televizi, na kterou odmítla položit úplatek. Projekt nedostal zelenou, respektive jej "převzal" jiný tým pod jiným názvem a ve velmi zdevastované podobě. Bylo až příliš znát, že mu chybí "srdce" a je dělaný pro peníze. Neuchytil se, neboť byl až nápadně odfláknutý a nudný, přitom outdoorové a adrenalinové sporty jsou všechno, jenom ne nudné.

Vůbec bych tuto epizodku z mého života nezmiňoval, kdyby Olina tehdy nerandila se slavným filmovým režisérem Jiřím Menzelem, za něhož se později provdala. Obyčejná regionální knížka "Staletí pod hradními okny" tak díky ní získala věhlasného kmotra. Ten u nás na Sedlčansku natočil dva legendární filmy - Na samotě u lesa a Vesničko má středisková. V sousedních Počepicích se navíc zabydlel jeho dvorní kameraman Jaromír Šofr.

Pan Menzel dostal při křtu jako poděkování obrovskou perníkovou knihu z počepické dílny perníkáře Pavla Hejhala, což okomentoval svým typickým humorem, že knihy nežere, ale že tedy udělá výjimku…

V té době měl Pan Režisér delší tvůrčí pauzu a Olina se mi svěřila, že by rád něco točil, ale nemá co... Jestli prý jsem nečetl něco zajímavého, co by stálo za filmové zpracování. Jelikož jsem četl tak akorát Čapka nebo Hrabala, nenapadlo mě tehdy nic lepšího, než že mu něco napíšu sám. To už je ale jiná historie, o níž se rozepíšu samostatně v příspěvku "Dvacetiletá historie jednoho románu".