Lehce šílená životní odbočka

Po maturitě jsem vůbec netušil, na jakou školu se hlásit. Nejraději bych se nehlásil na žádnou, ale když už se to po gymnazistech očekává, zvolil jsem opět cestu nejmenšího odporu. Dostal jsem se na Vyšší odbornou školu informačních služeb v Praze.

Neměl jsem potuchy, k čemu mi ta škola bude, ale zdálo se, že by tam studenty nemuseli moc otravovat nějakým drcením klasických předmětů. A hlavně, neměli tam matematiku…

Abych matematice nekřivdil, zažil jsem s ní na gymplu jeden moc krásný okamžik. Nastal v posledním ročníku po úplně poslední hodině tohoto neoblíbeného předmětu. Vidím to jako dnes. Vyčkal jsem na tu slastnou chvíli, kdy se za matikářkou zavřely dveře a já vyhodil sešit matiky do vzduchu a bez zábran nadšeně zakřičel: "Sbohem, matematiko! Už nikdy víc!"

První den v nové škole probíhal velmi netradičně. Jen jsme se zorientovali, do jaké učebny se máme usadit, hnali nás ven. Neznámý anonym totiž ohlásil bombu v budově. Přijeli pyrotechnici, školu v bezpečné vzdálenosti opáskovali a nás poslali domů. Výbuch se nekonal, ale byla to symbolická předzvěst toho, jak se mi asi na této škole povede… To už totiž výbuch byl.

Hned druhý školní den přišla nečekaná podpásovka: "Jelikož se u vašich kolegů z vyšších ročníků projevují dosti výrazně matematické nedostatky, rozhodli jsme se, že od letošního roku zavedeme matematiku do osnov."

Nedovedete si představit, jak mi bylo… Aby těch paradoxů nebylo málo, matikář se nakonec ukázal jako nejlepší učitel z celé školy. Výborný chlapík, díky němuž jsem zjistil, že můj problém s matematikou nespočíval v matematice samotné. S jiným učitelem mne začala překvapivě docela bavit a začal jsem jí rozumět.

Navíc jsem si uměl sednout vedle velmi ochotného a matematicky mimořádně nadaného spolužáka, který mi cokoliv dovysvětlil a co bylo nevysvětlitelné, to vypočítal za mne. Měl od začátku jasno, že na této škole nezůstane. Ke stejnému závěru docházelo postupně překvapivě velké procento spolužáků.

Atmosféra ve škole totiž byla úplně šílená a učitelé jeden divnější než druhý. Dokonce i tělocvikář byl pošuk. Pupkatej slizskej chlap s mrožem pod nosem a vychraptěným hlasem, z něhož měly holky doslova mindráky. Sám sebe totiž vnímal jako sexy chlapa se smyslem pro humor a podle toho se choval. Snad si ani ty vzpomínky na něj nechci vybavovat, jak mi z něho nabíhá husí kůže.

Při hodinách plavání půlku lidí přesvědčoval, že plavou křivě a plavali jsme jak blbci s plavacími destičkami, přičemž nás pořád rovnal a korigoval. Na jednu jeho hodinu plavání jsme si měli přinést nové čisté oblečení včetně bundy a bot. Čím víc vrstev, tím lépe. Byl tak laskav, že nám chtěl prakticky ukázat, jak těžko se plave v oblečení, když bychom třeba skákali do řeky pro někoho, kdo se topí.

Jsem rád, že jsem se této jeho specialitky nezúčastnil, neboť chudáci spolužáci v tom oblečení plavali celé dvě hodiny. Pokud tedy zrovna nějakého figuranta v bezvládném stavu netáhli z vody na břeh, aby si každý na vlastní kůži vyzkoušel, kolik vody takové oblečení pobere a jak takový plavec ztěžkne. Že došlo i na ukázku dýchání z úst do úst ani netřeba zmiňovat.

Aspoň, že druhý tělocvikář byl sympaťák a správnej chlap. Snad proto, že v něm i díky jeho potetovaným pažím bylo cosi neučitelského a drsňáckého. Působil na nás jako vysloužilý voják, napravený kriminálník nebo přímo akční hrdina, který po vyučování přijde domů, vytáhne bouchačky a půjde si vyřizovat staré účty. Nikdo nevěděl, co si o něm myslet.

Až jednou z něj kluci u pivka vytáhli docela divoký historky z jeho minulosti. Utkvěla mi v paměti jedna taxikářská. Rusky hovořící zákazník na něj místo peněženky vytáhl pistoli. I když mu při vzniklé potyčce prostřelil střechu taxíku, peníze z něj prý nakonec dostal. Nejsem schopen posoudit, zda si z nás dělal srandu, ale obávám se, že mluvil pravdu.

Nejšílenější osobou na škole se ukázala být naše němčinářka. Skoro si myslím, že tu bombu ohlásil někdo kvůli ní… Říkali jsme jí "Hitler v sukních". Nedělala v podstatě nic jiného, než že zvyšovala hlas a dělala z nás tupce. Některé spolužačky si při jejích hodinách sáhly na psychické dno. Nejednu dokázala vydeptat k slzám i k daleko silnějším projevům hysterie, beznaděje či flustrace…

Nejvíc mi utkvěla v paměti scéna, kdy vytočená studentka vyskočila ze židle a vztekle od sebe odhodila lavici i s učebnicemi, sešity a penálem s tužkami. Rezignovaně opustila učebnu tím stylem, že cestou třískla do otevřeného okna, div že ho nevysklila a dveřmi práskla tak vehementně, až na chodbě zacinkala klika.

Bylo nám té holky líto a soucítili jsme s ní, neboť jsme často nebyli od něčeho podobného daleko. Dodnes se divím, že po té němčinářce nikdo nehodil židlí, protože tato myšlenka třeba mne napadala celkem pravidelně. Rázný odchod spolužačky u ní vyvolal úsměv na tváři, protože ji pobavilo, "že někdo v tak mladém věku může mít nervy takhle na pochodu"…

Němčinářka nechala projít do dalšího ročníku jen pár vyvolených a většinu ročníku vyházela. Neprolezly ani holky se státnicí z němčiny. Přesto jsem té šílené němčinářce mohl být alespoň za něco vděčný. Krásně mi prodloužila letní prázdniny roku 1998 a já se vrátil k myšlence pana Páva (více v předchozím příspěvku "Jak jsem se dostal ke psaní"). Léto jsem pak věnoval sepsání své knižní prvotiny. Vydal jsem ji hned v říjnu ke svým 20. narozeninám. Ale to už je jiný příběh, o němž píši v článku "Prvotina věnovaná rodné vísce".