Jak jsem se dostal ke psaní

Na gymnáziu jsem nebyl zrovna vzorný student. Zatímco na základce jsem si mohl užívat klídku, že mi jde učení samo, na gymplu jsem s tímto přístupem narazil. Samo to rozhodně nešlo. Těžko jsem si hledal vztah alespoň k nějakému předmětu, jenž mi školství servírovalo. Jak překonat vnitřní odpor k učivu, o němž jsem si nedovedl představit, že by mi v praktickém životě mohlo být nějak užitečné?

Když jsme si v posledním ročníku gymnázia měli k povinným předmětům vybrat dva volitelné, šel jsem cestou nejmenšího odporu. Za nejméně náročné jsem považoval psaní na stroji a dějepisný seminář. Šlo skutečně o psaní na stroji (elektrickém), neboť mluvíme o roce 1996 a počítače tehdy byly teprve v plenkách.

Neměl jsem žádnou představu o praktickém využití této dovednosti. Za touto volbou jsem viděl jen snadnou cestu ke splnění povinnosti. Paradoxně dnes musím říci, že jestli mi víceleté (sedmileté) gymnázium dalo do života něco praktického, pak to bylo právě umění psát všemi deseti.

Druhým volitelným předmětem byl dějepisný seminář. Vedl jej správce sedlčanského muzea Jiří Páv (dříve též dlouholetý ředitel místního gymnázia). Přestože jsem k dějepisu nijak neinklinoval, díky jeho vlídnému přístupu jsem za tímto volitelným předmětem viděl poklidnou ulejvárnu.

Profesor Páv byl kantor z jiného světa. Z takového, o němž se většině studentů ani nesní. Charakterizovala jej vlídnost, laskavost, vstřícnost, pochopení, tolerance, klid… Byl to šok, byl to zázrak a byla to veliká inspirace. Jeho přístup byl tak poutavý, že dokázal vzbudit zájem i v tom nejzarytějším odpůrci vzdělávání.

Krom svého osobitého kouzla bylo zásadní, že nám dějiny nepřibližoval klasickou formou. Nebyly to bitvy, historické postavy a letopočty, ale historie našeho kraje. Zatímco v učebnicích dějepisu byli třeba Kelti jen další porcí nudného učiva, které je nutné dostat do hlavy kvůli nejbližší písemce, v podání pana Páva to byli naši předkové, jejichž stopy najdeme i za humny. Najednou se dozvíte, že měli své oppidum jen kousek od Vás u Vltavy a hned vidíte poklady, které se po nich dochovaly.

Totéž novodobé dějiny. Druhá světová válka se neodehrávala jen na bojištích nebo v koncentračních táborech, ale také na Sedlčansku. Vyprávěl nám příběhy o konkrétních místech a konkrétních lidech, viděli jsme dochované předměty a vyrazili s ním i do terénu. Rázem jsme se tak sami aktivně vyptávali a prahli po dalším vědění.

K úspěšnému absolvování dějepisného semináře nebyly třeba známky, ale seminární práce. Její téma nám mohlo být zadáno příkazem, ale i v tomto byl pan profesor dál. Dobře věděl, že výsledek takto nastaveného úkolu by byl úplně k ničemu pro obě strany.

Naopak nám poskytoval takové náměty, aby si v nich každý vybral to svoje téma, jež ho zaujme. Třeba i s ohledem na konkrétní místo našeho bydliště. Vzniklo tak spoustu zajímavých seminárních prací se skutečnou hodnotou, zachycující otázky jinde nezpracované.

Jak poradil mně?

"Ty bydlíš ve vsi Rovina a na jejím okraji u silnice je nenápadný pomníček. Nezajímalo by tě, jaký příběh za ním stojí? Co se tam vlastně odehrálo? Na konci druhé světové války tam došlo k přestřelce, o které se nikde nedočteš. Poslední pamětníci ale ještě žijí. Začít můžeš třeba u své babičky a ona už tě nasměruje dál… Neměl bys na toto téma chuť?"

Takto nenápadně jsem se dostal ke psaní…

Pan profesor mne neúkoloval, vzbudil ve mně obrovský zájem, dozvědět se podrobnosti oné události. Navíc mne hřálo vědomí, že udělám něco, co bude mít skutečně smysl a hodnotu i pro další generace. Pamětníků totiž ubývá.

Úkolu jsem se zhostil zodpovědně. Koupil jsem si dokonce diktafon, abych mohl vzpomínky pamětníků zaznamenat přesně. Jejich slova jsem pak přepsal na psacím stroji. Vznikla tak seminární práce, postavená na skutečné události z května 1945 v mé rodné vísce.

Co však bylo podstatné pro můj další život, získal jsem konečně sebedůvěru. A začaly se dít věci. Z tápajícího trojkaře a čtyřkaře s nejistou perspektivou se stal šikula plný nadšení do psaní. Poslal jsem své první příspěvky do místních novin a dočkal se prvních honorářů. To mne povzbudilo ještě víc.

Shodou okolností v této předmaturitní době oslovili pana Páva dokumentaristi z České televize. Točili dokument o někdejší návštěvě prezidenta T. G. Masaryka v Sedlčanech a vojenském cvičení na poli u sousední Libíně. Měli však málo materiálů a potřebovali téma něčím doplnit. Mou seminárku měl pan Páv čerstvě v paměti a nabídl jim zajímavou souvislost s mnou zaznamenaným příběhem z druhé světové války.

V naší vsi totiž došlo ke střetu místních občanů s německou hlídkou, přičemž zemřel jeden místní občan a jeden německý voják. Okupanti následně udělali ve vsi pozdvižení, všechny chlapy ze vsi vytáhli na náves. Několik vybraných mužů pak hnali před transportéry sedm kilometrů na velitelství v Sedlčanech. Jediná ves na této trase je právě Libíň a muži běželi právě kolem onoho pole, kde se za dohledu T. G. Masaryka konalo roku 1922 první vojenské cvičení československé armády.

Filmaře to zaujalo a obě témata spojili do dokumentu s názvem "Pole orná a válečná". Den před mou maturitou v roce 1997 jsem tak po naší malé vísce (tehdy cca 130 obyvatel) vodil filmařský štáb za pamětníky. Byla to pro mne velká událost a pro mou další tvorbu veliké povzbuzení.

Další přišlo ze sloupku novinářky Marie Břeňové, která mne tehdy v tisku vychválila jako všímavého a nadějného mladého novináře. Jestli mne chtěla povzbudit pro častější přispívání do místních novin, pak se jí to povedlo. Nebyl jsem zrovna zvyklý na pochvalu a najednou jsem zažíval tolik povzbuzení, k nimž se přidala úspěšně zvládnutá maturita. Do toho všeho mi pan profesor Páv jen tak mezi řečí nadhodil myšlenku, že by ten příběh naší vesnice stál za sepsání do knížky. Přidat k tomu i další historii jednotlivých domů a rodin, to by bylo…

Co bylo dál? Pokračovat můžete na článek "Lehce šílená životní odbočka", týkající se špatně zvolené školy po maturitě. Pokud chcete přeskočit k mé prvotině, pak té se věnuji v článku "Prvotina věnovaná rodné vísce".